Znak našeho oddílu



Prachov 2003

Účastníci výpravy:
Jarda, Michal, Ondra - HO "Rot sport"
Robert (Bob) - HO Alpin

Po lezecky zdařilých prázdninách jsme v září opět nastoupili ke studiu do našich matiček škol. Počasí však bylo nádherné, a tak další fajn víken věnovaný lezení na sebe nedal dlouho čekat. Tentokrát jsme si vybrali Prachov. Rozhodnutí padlo téměř ze dne na den, což bylo celkem fajn. Taková rychlá volba má však zpravidla i svá úskalí. Náš problém byl v tom, že jsme neměli průvodce. Spoléhali jsme na to, že průvodce koupíme, samozdřejmě jsme ho ani v Praze nesehnali. Řekli jsme si, že když ne v Praze, tak bude určitě k dostání přímo v Prachově.

V pátek odpoledne jsme se s Bobem sešli na "Hlaváku", Michal a Ondra kvůli technickým problémům za náma měli podle plánu přijet asi o 3 hodinky později. Cesta ubíhala rychle, takže jsme se za pár hodin ocitli na Jičínském vlakovém nádraží. Odsud nás zdejší domorodci navigovali na autobusové nádraží, které je vzálené asi kilometr. Tam jsme zjistili, že spoj do Prachova který zjistil Ondra vůbec neexistuje. Museli jsme proto jít "pěškobusem". Cestou městem jsme konstatovali, že zdejší domorodci na Rumcajzovi rejžujou, jak to jen jde. Pár kilometrů za Jičínem jsme stopli mikrobus, který nás hodil až do Prachova,ke vstupu do skal. Očíhli jsme terén a počkali na kluky. Nakonec jsme se ubytovali pod širákem.

Druhý den pro nás přichystal nádherné probuzení. Slunce svítilo, na obloze ani mráčku a na to, že už byl skoro podzim bylo i relativně teplo. Posnídali jsme pár sušenek a uvařili čaj. Mezitím jsem se šel projít, přičemž jsem objevi a, vylezl jeden menší nedaleký kvak. Šlo to zvládnou i bez lana, za což mi pak kluci vyčinili, že jestli se chci zabít, tak prej až na konci víkendu.

Nakonec jsme se zbalili, pečlivě po sobě uklidili a vydali se do skalního města. Věží plno, turistů a horolezců taktéž. Tam jsme teprv pocítili absenci průvodce na plno. Obtížnost cest jsme mohli odhadovat jen od oka. Nakonec jsme si vybrali za cíl jednu věž kousek od Mnicha. Cesta vypadala celkem zajímavě, a tak jsem se do ní pustil, že ji vytáhnu. Připadal jsem si stejně, jako kdysi dávno ti, co zdejší věžě objevovali a vylézali. Já jsem měl ale proti nim jednu značnou výhodu - v cestě byly dva kruhy. Cesta šla takovou převislou spárkou, spáry nemám moc rád, proto jsem se pokoušel o oblez. To se však nezdařilo, a tak jsem chtě nechtě nakonec tu cestu spárkou vylezl. Až nahoře ve vrcholové knížce jsem se dozvěděl, že šlo o VIIa (Čertova věž). Z vylezené cesty jsem měl radost, jako z koneckonců každé vylezené cesty, pak to ještě přelezl Bob.



Dál jsme se rozdělili na dvě dvojce. Michal s Bobem šli lézt na věže nad kaňonem (přesný název neznám), já s Ondrou jsme lezli na věže v údolíčku severovýchodně od Mnicha. Vybral jsem tam jednu pěknou větší věž. Pustil jsem se do její jižní stěny, která se mi líbila pro možnost lezení sokolíkem a zajímavou členitost. Asi deset metrů nad zemí, když už přišla na řadu širší spára vedoucí na vrchol, jsem si všimnul chlupaté hlavičky, která se na mě upřeně dívala. Po chvilce přemýšlení mi došlo, že jde o netopýra, který si tuto spáru vybral jako své denní útočiště. Asi pět minut jsem ve stěně přemýšlel co dál (bylo to mé druhé setkání s netopýrem ve stěně). Přes netopýra se mi nechtělo, ale vracet se dolů, když mé jištění spočívalo pouze ve dvou nedůvěryhodných smyčkách mi přišlo také dost ujeté. Zkusil jsem na něj trochu fouknout, domníval jsem se, že bude ten moudřejší a ustoupí. Netopýr opravdu do spáry zalezl, takže ho nebylo vidět. S potem na čele a s představou, že na mém úmrtním listě bude napsáno "Nalezen na kamenech pod skalní stěnou se zakousnutým netopýrem v ruce" jsem se vydal spárou na vrchol. Ani ne po metru lezení můj známý netopýr ze spáry opět vylez, jak kdyby mi chtěl jít naproti. Nakonec jsem poznamenal něco ve smyslu: "Kamaráde, byl jsi tu první, je to tvé království.", ve skutečnosti ta věta zněla mnohem sportěji a vydal jsem se zpět. Nakonec vše dobře dopadlo a já se ocitnul, k údivu jističe, pod stěnou živ.

Ještě jsme vylezli na pár věží a už bylo pozdní odpoledne. Čas při lezení v přírodě ubíhá děsně rychle. Na turistické chajdě jsme si natočili vodu a na mapě jsme začali hledat místo na přespání. Jako naše noční útočiště jsme zvolili místo u vzdáleného hrádku, takže jsme nebyli ochuzeni ani o zajímavou turistickou trasu, dlouhou několik kilometrů s krosnami na zádech.

Po klidné, nerušené noci jsme se probrali do azurového nedělního rána. Snídaně byla taky v pohodě, protože jsme dojídali vše, co nám zbylo. Odpoledne jsme měli na plánu odjezd směr Praha, proto jsme se snažili co nejrychleji přesunout do skalního města a ještě něco vylézt.

Rychlý přesun se zdařil, takže jsme se mohli pustit do věžolezectví. Na začátek jsme se rozlezli na dvou malých věžičkách, a na nich vedoucích čtyřkových cest. Pak jsme přešli na větší, opět se opakoval problém s absencí průvodce. Tentokrát však opačný problém. Cesta vedla nebezpečně vypadajícím koutem, z kterého jsem měl napřed trochu strach, nakonec jsem to zkusil a docela to šlo. Nahoře jsem se dozvěděl, že to byla trojková cesta. Jo psychika má velký oči.



Postupně se nám začalo připozdívat, tak jsme zbalili materiál a vyrazili směr Jičín - Praha. Opět jsme se rozdělili na dvojice a stopovali. Podařilo se nám stopnout hned na poprvé. Hodný řidič - bývalý horolezec nás svezl až do Jičína, kde jsme přestoupili na vlak a frčeli do Prahy.

A dojmy?:
Krásný víkend strávený ve skalách. Skály narozdíl od Labáku jsou měkčí, s mnohem větším počtem hodin. Zajímavé a romantické skalní město, s na můj vkus příliš mnoho lidmi.


Sepsal: Jarda ml.