Znak našeho oddílu



Fatální šestka

Je konec června, stojíme s kamarády pod Jánusovou hlavou, snad nejcharakterističtější věží Tiských stěn. V průvodci zkoumáme nástup do šestkové Jižní stěny. To nebude problém přelézt, říkám si. Stále dokola opakuji popis cesty v průvodci a obcházím věž.



Nastupuji do stěny. První metry jdou krásně. Dostávám se ke kruhu, cvakám ho. Myslím na popis cesty v průvodci: Od kruhu hranou z leva do S. stěny, tou do díry... Když zleva na hranu, tak zleva na hranu, říkám a nalézám do hrany. Chyty ubývají, ruce slábnou. Marně pátrám po klíčovém chytu - žádný není. Tělo v mírném převisu mi neumožňuje odpočívat. Vzdávám. Z posledních sil slézám zpět ke kruhu, nechci odskakovat - ještě nikdy jsem nemusel odskakovat. Začíná krápat, slaňuji a končím úsilí o výstup. Odcházíme, ale slibuji si, že se sem ještě vrátím a cestu prostoupím.



Je konec července, opět jsme pod Jánusovkou. Nastupuji do stěny, situace se opakuje. Ke kruhu krásně, na hranu to nejde. Jsem na stejném místě se stejným problémem jako před měsícem. Vědomí se ptá samo sebe: Vede tudy vůbec ta cesta? Není to chyba průvodce? Otazníky se množí, sil opět ubývá. Znovu se vracím. Od kruhu vpravo jde přímá varianta jižní stěny za VIIa. Zkouším ji. Oproti tomu, v čem jsem byl před chvilkou se mi zdají její chyty jako obrovská madla. Konečně jsem na vrcholu. Až tam mi dochází, že jsem ve stěně zabloudil. Místo z leva na hranu, by tam mělo spíš stát: od kruhu traverz vlevo přes hranu až do S. stěny. Nakonec jsem rád, že jsem šel variantou. Tah lana při lezení původní Jižní stěny na Jánusovku musí být totiž h r o z n ý.
Jarda ml.