Znak našeho oddílu



Labák 2004

Tak nám zase po dvou měsících končí naše poctivé studentské volno. Petlice na školní bráně začíná zlověstně povolovat, aby se mohla školní vrata otevřít 1. září dokořán. Naštěstí máme před sebou ještě poslední srpnový týden, který již tradičně věnujeme lezení v Labáku.


Skály.

Hned první ráno sedáme do auta a jedeme od Arnoltic, kousek blíž Děčínu. Do míst, kde nás věže ještě neznají. Tenhle rok mne totiž posedla myšlenka o vylezení všech věží na pravém břehu. Tentokrát se tedy nesoustředím na kvalitu lezení (obtížnost), ale hlavně na kvantitu (počet vylezených vrcholů). Když někdo chce slézt všechny věže jen na pravém břehu, tak rozhodně nejde pouze o víkendovou záležitost. Zdejší terén je hodně členitý, takže nakonec je člověk mnohem víc unavený z přesunů od věže k věži, než ze samotného lezení. Musí se neustále běhat nahoru, dolu, nahoru dolu, chvilku rovně pak zas nahoru, do strmého kopce. Takhle to jde po celý den. O to je ale radostnější pocit, když staneš na vysněném, tebou ještě nenavštíveném vrcholu a zapíšeš se do knížky. Dojíždíme na místo a hledáme první věže. Obloha nevypadá moc rozumně, přesto se nenecháváme odradit. Na začátek dva přeskoky. Pak lehčí lezení a další přeskok. Začíná nám pršet. Co se dá dělat. Pro dnešek to balíme. I tak jsem za ty čtyři nové věže rád.


U věží.

Další den čekáme na sucho a taky na kamarádku Míšu „Střízlu“, která má přijet zítra z Prahy. Dneska to bude odpočinkové. Počasí se umoudřilo, takže to vypadá velmi slibně. Obhlížíme si masiv na který hodláme udělat prvovýstup. Připravujeme „kovárnu“ tj. brousíme a zakalujeme trubkáč, chystáme palici, olovo, připravujeme cementovou směs.

Hned dalšího dne ráno vyrážíme k masivu. Nastupuji do cesty a už to valím neprozkoumaným terénem výš a výš. Dostávám se k malému převisu, kde hodlám dát kruh. Začínám hledat lištu, nebo dírku, kam bych mohl zavěsit skyhook. Příležitostí je zde jistě mnoho, ale dostavuje se i strach. Nechci nic uspěchat, vždyť je pode mnou dobrejch 6 metrů vertikály. Pomalu si zkouším sedat. Drží výborně. Chvilku si na to musím zvyknout a už zkouším trubkáčem „šolichat“ skálu. Jde to pěkně ztuha a těch několik hodin prosezených v sedáku se podepisuje na zadní straně stehen. Pro dnešek končíme. Mám vydolovanou asi deseti centimetrovou dírku. Večer se jdeme trochu „zpravit“ na oslavu ke kamarádovi. Slaví osmnáctiny, takže bouřlivá oslava se táhne až do pozdních večerních, pak i ranních hodin. Ondra se tam místo relaxace spíš ještě víc zřídil, takže se ho polostřízlivej snažím navigovat k baráku.


Příprava k výstupu.

Ku podivu se další den probíráme docela časně. Jdeme na zastávku pro Střízlu a téměř v zápětí vyrážíme dodělat rozdělanou práci – dovrtat a zatlouct kruh. Opět dolézám k převísku a hledám místo, kde jsem měl včera háček. „Sakra, že by to bylo až tak nahoře?“, říkám si. Jo, jo je to tak. Člověk na to přes noc zapomene a zase si musí zvykat na ten divný pocit odsednutí takřka v ničem. Tentokrát už to jde o něco lépe. I tak ve stěně visím další hodiny. Naštěstí mám trpělivé spolupracovníky na zemi, takže za chvíli mi posílají nahoru sklenici od přesnídávky naplněnou cementem. Odvděčuji se jim tím, že jim v zápětí (omylem) házím sklenici i s cementem na hlavu. Naštěstí je sklenka mine a oni mi takřka bez nadávání připraví další. Na tu už dám pekelnej pozor. Chvilka cementování, témování a zase cementování a kruh je osazen. Dneska už nemám chuť ani sílu cestu přelézt. Slaňuji z kruhu. Ondra si to ještě zkusí vylézt alespoň ke kruhu.. Prvopřelez mi nechává. Cestu „zaprojektujeme“ smyčkou a už si to mašírujeme domů.


Zatloukání kruhu.




Ve stěně.




Chvilka lezení za šera.

Zítra nás čeká den plný „věžolezení“.



Probouzíme se do mlžného rána, které zrovna nepřipomíná začátek slunečného dne. Vyrážíme a mlha se kupodivu ztrácí. Objevuje se modrá obloha. Jdeme pěšky opět tam, kde jsme před dvěma dny museli díky dešti s dobýváním vrcholů přestat. Z vesnice je to docela dlouhá cesta, ale máme před sebou spoustu času a tak nám to ani nevadí. Po cestě máme v plánu stavit se na věži „Partyzán“.Vede tam několik zajímavých přeskoků. Víc přeskoků než je cest od spoda. Pouštíme se do toho s Ondrou. Střízla říká, že bude raději fotit. Chceme se pokusit o nový, již čtvrtý přeskok. Sestupujeme z masivu k doslova vysutému kamennému skokanskému můstku. Jdu první, Ondra mne od ne příliš tlusté břízky jistí. Odpočítávám skok, 3 – 2 –1 skáču! Už jsem na věži. Je to docela perda na nohy, ale dá se to ustát. Střízla se s foťákem teprve učí, a tak bohužel můj skok nezachytila. Ještě jednou jí to vysvětluji, ať alespoň vyfotí Ondru. Naštěstí se jí to na konec podaří.
Pak už jsme jen zapsali do vrcholovky popis skoku...


Po přeskoku.

Balíme lano a přesunujeme se k další věži, na další přeskok. Trmácíme se do prudkého kopce, přičemž Ondra sebou švihne o zem. Při bližším ohledání zjišťuje, že si roztrhnul kůži na prstu. S těžšími cestami je pro něj amen. Není to nic vážného, spíše je to nepříjemné. Přicházíme k věži a podnikáme jedničkový nehezký skok přes bezednou prasklinu do zarostlé stěnky. Skáčeme i zpátky, a vzápětí si dáváme vytoužený oběd.


Siesta pod Big Walem.

Obědváme pod kultovní cestou pravého břehu „Big wall“, kterou nedávno přelezl Jarda Maršík bez jištění, sólo. Působí opravdu impozantně. Ne příliš vlídná spára se táhne stěnou přes převis až kamsi za obzor. Necháváme ji být a vyrážíme za dalšími vrcholy.

Máme dnes před sebou samé lehké výstupy, takže si plně vychutnáváme i okolní přírodu a atmosféru končícího léta. S chutí listujeme ve starších vrcholových knihách (některých až z 50. let!) a hltáme jména zdejších legend. Kocháme se nádhernými a jedinečnými výhledy do údolí Labe.


To není sestup z Matterhornu...

Jdeme krkolomnou sotva viditelnou pěšinkou. Těžká krosna na zádech, v ruce průvodce, který je nám zároveň i mapou. Od jedné věže k druhé. Každá je něčím krásná. Začíná se připozďovat. Přesto ještě podnikáme několik jednoduchých výstupů. Z poslední věže slaňujeme již za šera. Dáme si večeři a chystáme se k spánku. Noční hrůzostrašné zvuky (ve skutečnosti zvuky nevinných zvířátek) nám nedávají jen tak usnout. Měšťák na to holt není zvyklý.

Ráno nevypadá příliš stabilně. Spíš bych řek, že bude pršet. Naštěstí se tato prognóza nevyplňuje a my po snídani můžeme vyrazit na další věže. Tentokrát začínáme Růžovou palicí. Je to dominantní věž, jak vystřižená z Tisé. Na Labák celkem unikát. Pouštíme se do šestkové staré cesty, která vede přes jeden kruh. Cesta mi vyhovuje a až na horní převislejší žlab je ideální. Na druhém konci lana leze Střízla. Ondra kvůli prstu cestu ani nepokouší.


Stěnové lezení.


Vrchol na dosah.


Střízla leze.


Rušení jištění.


Vrcholové foto.

Pak se přesouváme o sto metrů dál k zarostlé Poslední věži. Doufám, že nebude opravdu ta poslední, říkám si v nepříjemném čtyřkovém traverzu. Naštěstí se zajímavá úvaha nesplnila a už jsme všichni nahoře a posléze živi a zdrávi i dole.
Přicházíme k Hladké věži. Házíme si korunou jestli jí ještě polezeme, nebo už poběžíme do Děčína, kde máme v úmyslu s kamarádem Standou ukončit prázdniny oslavou a diskotékou. Líbí se mi sedmičková Jižní stěna. Koruna se otočila na tu správnou stranu, a tak jsem se mohl pustit do lezení. Cesta vede přes kruh a v průvodci je hvězdičková. Stěnové lezení mi maximálně vyhovuje. Na vrcholu věže tvořeného několika balvany marně hledám slaňák. Říkám si že někde musí být, protože ve vrcholovce jsou nedávné zápisy a i když jich není moc, tak sem přesto lidé lezou. Jelikož na věži ani pod ní nejsou žádné kostry, usuzuji že se musejí dostávat bez problémů i dolů. Nakonec slaňák objevuji „schovaný“ na jednom z vrcholových balvanů. Povzbuzuji Střízlu, která jde do stěny po mne. Na to, že toho moc nalezeno nemá, si počíná velice dobře. Cesta jí prakticky nedělá větší problémy. Ondrovi prst stále nedovoluje lézt, takže na nás trpělivě čeká pod skalou.


Ve stěně.


Střízla jistí.


Jižní stěna.


Matrix


Chyty na dosah.

Slaňujeme, balíme a začínáme svižně šlapat k Děčínu. Je 16:00 a máme před sebou ještě dlouhou ne příliš příjemnou cestu. I s těžkými batohy držíme vojenský krok, takže za nedlouho („jen“ pár hodin) stojíme před barákem, kde bydlí Standa.
Standa přichází otevřít, přičemž vtipkuje o tom, že hnedka vyrážíme „pařit“ a že krosny si necháme v šatně na díze. Naštěstí to myslí opravdu jenom jako vtip. Alespoň částečně se dáváme dohromady. Sprcha a čisté oblečení opravdu bodne. Najíme se, napijeme (zatím nealko) a už razíme do nočního Děčína. Člověk by nevěřil, že vydrží po dvou dnech pilného lezení a trmácení se, pařit až do rána. Asi to bude tím smutkem z končících krásných prázdnin... Jako tečka za noční akcí byla pak málem bitka s ožralou, který měl chuť se bezdůvodně rvát. Taky mu asi bylo líto končícího léta...


Na zdraví!

No a teď hurá domů do Prahy a 1. září už míň hurá si zase na rok sednout do lavic.
Jarda ml.