Znak našeho oddílu



Zimní Srbsko

První týden roku 2005 je za námi. Počasí jen ztěží připomíná začátek ledna, měsíce , který nese pocit tuhé zimy ve svém názvu. Je přes deset stupňů nad nulou a svítí slunce. Sedíme ve vlaku jedoucího ze Smíchovského nádraží do Berouna. Naší cílovou stanicí je Srbsko. V létě jsme sem jezdili za jednodenním lezením, třeba když nám víkend, který jsme plánovali na písek, nakousnul nějaký problém. V zimě jsme zde však poprvé.
Vystupujeme z vlaku a míříme do Alkazaru, bývalého lomu, největšího lezeckého cíle oblasti. Vsázíme na to, že mnoho lezců krásné a teplé počasí 9. ledna zaskočí, takže je naším cílem populární a jindy lezci obsypaná Homole.



Prognóza se vyplňuje a my nastupujeme do lehčí cesty "Hare Kršna, Hare Kršna, Kršna, Kršna, Kršna, Hare Hare, Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare". Ano, opravdu, celý název této cesty je takto kuriózně dlouhý. Kdo četl Bhagavadgítu ví o čem je řeč. Cesta je to ale parádní. Uklouzanost je úměrná oblibě této cesty. Na skálu lesklou jak sklo si musí člověk přeci jen zvykat... Homole je dominanta oblasti, takže jsem moc rád, že jsme si jí vylezli.



Ještě zkoušíme nějaké cesty v dolním amfiteátru Alkazaru. Když však slyším pískot, který vydává lezečka při tření se skálou, rezignuji. Sakra, copak je to Srbsko ještě uklouzanější než vždycky bylo? Asi ano.
Při cestě na zpáteční vlak si v duchu říkám, že ty naše písky jsou opravdu zlaté.


Sepsal: Jarda ml.