Znak našeho oddílu



Mont Blanc 2005

Je poslední červencová neděle a my sedíme v autobusu z Prahy do Ženevy. Necelý rok příprav a těšení uběhl jako voda, takže mám pocit, jako bychom se pro výstup na nejvyšší vrchol Evropy, rozhodli teprve včera. A když vylézt, tak vylézt. Proto jsme po vzoru klasiků vybrali cestu „bez stavění“ – bez použití lanovky. Nejlepší varianta se zdála výstupem z Itálie, pod lanovkou až na Col du Midi a odtud již známou traverzovou cestou na vrchol Mont Blancu.

V pondělí ráno přijíždíme na ženevské autobusové nádraží Gare Routiere, které nás překvapuje svojí miniaturností. Děčínské nádraží je proti tomu naprostý gigant. Čekáme na autobus do Chamonix , který přijíždí asi o 15 min. později, čímž zrovna nedokazuje přesnost vyhlášených švýcarských hodinek. Asi to byl Francouz. Netrvá dlouho a bez kontrol přejíždíme hranici do Francie a valíme to již poněkud více horským údolím, vstříc alpským velikánům. Po asi pěti zastávkách, které měly v názvu slovo Chamonix přijíždíme konečně do onoho pravého Chamonix. Vrchol Mont Blancu je v mlze.

Procházíme si městečko a po vydatné pomoci našeho týlu v Čechách jsme schopni si sjednat dokonce i pojištění pro výstup na vrchol. Z Chamonix pokračujeme dalším autobusem do Italského Courmayeuru, přičemž projíždíme známým tunelem pod Mont Blancem. Je pozdní odpoledne a tak se vydáváme z centra Courmayeuru k úpatí masivu Mont Blancu, do Entréves, kde začíná námi zvolená výstupová trasa. U zdejší rozbouřené horské bystřiny bivakujeme. Druhý den musíme vstát rozumě, protože před sebou máme asi nejtěžší část celého výstupu. Čeká nás 2000 metrů převýšení. Pro porovnání je to jako zdolat tři výstupy na Sněžku za jeden den. Ideální by bylo vyjít už v šest ráno. Podaří se nám s úspěchem vstát asi v osm a vycházíme v devět. Chvilku trvá, než najdeme cestu na Mont Fréty. Nakonec se nám to po usilovném hledání v mapě podaří a tak konečně můžeme začít s výstupem. Cesta vede lesem stále a stále do kopce (bohdá by vedla z kopce). Je nám vedro a předbíhají nás občas i staré babky s úsměvem na tváři. Výhled přes stromy je nulový a tak když v průseku vidíme sráz podobný haldám u Příbrami, jsme v extázi. Pak konečně vystupujeme na Mont Fréty a lesy mizí. Kolem nás jsou jen a jen hory a Courmayeur je pod námi docela maličký.


Na úpatí Mont Blancu.

Jsme v jedné třetině dnešního výstupu a už toho máme celkem dost. Tak, ještě dvakrát tolik a budeme na ledovci. Po kratší přestávce pokračujeme ve výstupu do náručí horských štítů. Často odpočíváme, jíme a pijeme. Cesta ubíhá rychleji, než dole. Máme krásné výhledy do širokého okolí. Nikdo nejde naším směrem ani proti nám. Je to logický, jakej blázen by se taky tahal s tak těžkými batohy do takového kopce, když můžeš jet pohodlně lanovkou. Čím se dostáváme vyš, tím větší je zima a silnější vítr. Počasí máme ale parádní, po celou dobu svítí slunce. Po několika hodinách se dostáváme k té části cesty, která je na mapě vyznačena tečkovaně, což nevěstí nic dobrého (exponovaný úsek). Musíme se dostat do skalního pilíře, který končí pod chatou Torino.


Cesta pilířem.

Nakonec se z toho vyklubalo místy dvojkové lezení, což není s 20 kg těžkými krosnami až taková sranda. Některé úseky musíme jistit lany. Za deště to tu musí bejt docela síla. Terén je složitý a vyčerpávající. Jdem, jdem a když už myslíme, že máme vrchol na dosah, vystrčí pilíř další ze svých trumfů. Už toho máme dost, ale konečně v dálce vidíme chatu a budovu lanovky. Za soumraku překonáváme poslední těžší místo a vylézáme na terase strojovny lanovky. Nikde nikdo. Procházíme strojovnou (naštěstí byla otevřená) a po nekonečně dlouhých schodech vystupujeme poslední výškové metry k chatě Torino. Původně chceme stanovat na ledovci, ale je pozdě a také jsme dost unaveni. Proto dáváme přednost drahé chatě.


Těžší místa.

Chatař se nás ptá, kam jdeme. Když říkáme, že na Blanc, zhrozí se a vysvětluje nám, že je to extrémě nebezpečné, že se dneska dopoledne urval na Taculu serak a pohřbilo to tam devět lidí. Docela v nás hrklo a po krátké poradě usuzujeme, že to natáhnem do Col du Midi a uvidíme jak se situace bude mít. Cesta na Mont Blanc byla odříznutá.Za dvacet Euro na osobu nám byla poskytnuta palandová postel v hromadné „světnici“, takže jsem si připadal ne jako na horské chatě, ale spíš jak na vojně (ačkoliv jsem na vojně nikdy nebyl). Ráno se před chatou navazujeme na lano a jdeme na ledovec. První naše slavnostní kroky po zdejším firnu jsou doprovázeny hustou mlhou. Ta se naštěstí po krátké chvilce rozfoukává. A pak už svítí celou dobu slunce. Dneska to bude odpočinková procházka, říkáme si. Převýšení pouhých 130 metrů. Jdeme po ledovci Geant. Stopa je naštěstí dobře vyšláplá, takže s orientací nejsou žádné problémy. Nejprve jdeme z kopce dolů. Nálada je parádní. V dáli vidíme jak se nějaká skupina prokousává v moři obrovských trhlin. Říkáme si, že asi slezli z cesty, protože to vypadá dost šíleně. Netrvá to dlouho a už jsme v tom samém místě a přelézáme menší serak.


Postup na ledovci.

Není to tak hrozné, jak to vypadá. Pod Pyramide du Tacul klesání končí a dál se už musí šlapat do kopce. Proto se zde rozhodneme udělat oběd. Vaříme po dvojicích různá jídla. My v úmorné snaze dohnat ztracené kalorie vaříme gulášek z pěti polívek, se špekem a jako moučník přikusujeme tabulkovou čokoládu. Pak se vydáváme na cestu. Po asi 500 metrech chůze prohlašuji osudnou větu celé naší expedice: „Kurva, ten guláš nějak ztěžknul.“. Ještě se stačím napít a za chvilku už klečím na kolenou a bliju. I gulášek se holt chtěl podívat jak vypadá Mont Blanc J Problém byl v tom, že se to pak rozkřiklo i mezi vším ostatním jídlem a pitím, takže se k blití přidal i vodnatý průjem L. Měli jsme toho už plné kecky a náš cíl byl pořád v nedohlednu. To měl být prý odpočinkový výstup s převýšením pouhých 130 metrů. Když se konečně dostatečně přibližujem k sedlu Midi, děláme již časté „aklimatizační“ přestávky. Zase jde na mě ten samý, divný pocit, který jsem měl naposledy asi jako čtyřleté děcko před čtrnácti lety. Klečím u cesty ve firnu a tělo se pokouší o blití, ale není co. S vypětím sil pokračujeme dál.

Konečně dorážíme do sedla a můžeme postavit stan. Kamil s Radkem se ujmuli jeho stavění. Jedli rozumnější jídlo a taky se asi lépe aklimatizují, takže nemají žádné větší obtíže. Já vařím čaj a snažím se doplnit tekutiny, protože jsem si přečetl, že v případě zvracení a průjmu se musí míra tekutin zdvojnásobit. Piju tedy celej ešus čaje „na ex“. Jdu si lehnou do stanu a za deset vteřin už běžím zase ven a přes sněhový záhrab „házím šavli“. Jak mám sakra zdvojnásobit příjem tekutin, když to ze mě hned vylítne? Nastávající noc jsem si dokonale ověřil co znamená rčení „mít žaludek na ruby“. Druhý den už to bylo lepší a rozhodli jsme se odpočívat. Opět svítilo slunce. Měli jsme možnost se konečně pořádně podívat na utrhnutý serak. Člověk byl proti tomu poli, jako ubohá sotva viditelná tečka. Průchod stěnou Taculu byl opravdu „o hubu“. Občas to někdo zkusil projít, ale každou chvíli byla slyšet rána a hukot padající laviny. Rozhodujeme se proto příští den vyjít na Aig du Midi a sjet lanovkou do Chamonix. Riskování by se nemuselo vyplatit.

Následující den ráno nás probouzí opět silná rána a hukot. Mont Blanc du Tacul je v mlze, ale slyšíme hlasitý řev. Po chvíli se mlha rozplynula a ze svahu sbíhají horolezci. Doufejme, že to nikoho nesejmulo. Počasí se horší a jsou silné poryvy větru, které nás občas div neodhodí. Nezbývá nám nic jiného než rychle sbalit a vydat se na Aig du Midi. Dostáváme se do horní, uzoučké části hřebenu. Pád na jednu či druhou stranu znamená smrt. Místy doslova lezeme po kolenou. Když vítr na okamžik ustane, tak téměř běžíme. S vypětím sil se dostáváme k lanovce a za nedlouho sjíždíme do Chamonix, kde se dáváme trochu dohromady. Následující den jedeme autobusem do Prahy.


Náš stan v Col du Midi, v pravo je patrný utržený serak na Mont Blanc du Tacul.

Akce to byla i přes nedosažení vrcholu velice zdařilá. Měli jsme obrovské štěstí na počasí. Jistě se sem vrátíme a výstup dokončíme.

Účastníci: Jarda & Jarda Kuklovi, Radek & Kamil Bednaříkovi

Napsal: Jarda Kukla ml.