Znak našeho oddílu


Rajský Rájec

Je tu konečně opět to slovo, na které se čeká dlouhých pět dní. Jak krásně to uklidňuje, když se řekne víkend. Z pohody tě kolikrát nevyruší ani cena jízdenky, která v oněch chvílích úprku z města zaujímá funkci lístku do nebe.
Konečně zase na skály. Tentokrát to bude Rájec, protože je tam málo lidí a hodně více než dobrého lezení. To jsou naše hlavní argumenty při obhajobě tohoto výletu.
Již brzo ráno po rozednění vylézáme s Dinem na první zdejší věže. Banán ještě dospává několik prokalených nocí, a tak než se probudí stíháme tři věže včetně jedné sedmičkové cesty.


Na hraně...

Jdeme podel skal o kousek dál, do Rájeckého údolí. Tak co, najde se tu nějaká větší věžička? Netrvá dlouho a před námi se tyčí asi dvacetimetrová kráska, nebo spíš fešák nesoucí jméno Sokol. Na vrcholu je česká vlajka což ještě přidává na její monumentálnosti. Výstup dne je jasný. Obcházíme terén a hledáme v průvodci cesty vedoucí na vrchol (kam taky jinam). Údolní Walterova cesta klasifikace VIIa patří mezi ty nejjednodušší.


Sokolova pata, příprava na výstup.

Mírně převislá spára vypadá zajímavě, nervozitu nahání jen zkutečnost, že se v cestě nenachází jediný kruh. Je to opravdová klasika. Dino si jí chce vytáhnou a já s Banánem jsme za to rádi. Adrenalin po ránu zrovna nemusim.


Banán a Dino v dobré náladě před výstupem.

Připravíme jištění a za nedlouho už si to Dino leze stěnou ke spáře. Ze začátku bere parádně a dá se do ní založit docela dobře i smyčka. Vejš už je to ale horší. Spárka, nebo spíše skololík se ztrácí v ne příliš členité stěnce. 17 metrů pod zadkem bez tutového jištění navádí hlavu k vrácení se. Dino se několikrát vrátí k spárce, ale zkouší to znova. Teď už je v těžkém místu, z kterého není návratu. Přelézá jej obstojně a dostává se na jižní balkon.


Na jižním balkonku Sokola.

Teď už to jsou na vrchol jen asi tři metry. Lehké vypadá to těžce, ale nakonec je z toho lehký dolez s dostatkem madel pro bezpečné držení. Netrvá dlouho a už nám kdosi mává od vrcholové vlajky...


Radost z vítězství.

Pak jsme ještě vylezli pár dalších cest a věží. V noci ze soboty na neděli se bohužel snesl nad Rájec horolezecký démon v podobě vytrvalého deště. Noc jsme přečkali v promoklém stanu s flaškou rumu na zahradě zdejšího penzionku, jehož hodný majitel nás zde nechal.
V neděli ráno jsme už frčeli domů a dospávali probdělou noc.