Znak našeho oddílu


Labácké rozloučení

Je tu trochu delší volno, čehož využíváme a odjíždíme do Labáku. Chopíme se okamžitě příležitosti utrhnou na pravém břehu pro náě klub nějaký doposud námi nelezený vrchol a se vší energií se hned první den vrháme vstříc poněkud industrializovaným věžím nad prvními hřenskými hotýlky. Zde není radno si bráti fotoaparát, protže lezec do poslední chvíle neví, jestli jej nezačne policista stahovat dolů. Naštěstí se vše vyvedlo, čehož výsledkem byl úspěšný výstup na jednu poněkud "oslizlou" věžičku, kde jsme ulovili dokonce dvojnásobné horám zdar, protože na onom vrchlu již dva křesťanské roky nikdo nebyl.
Den druhý se odhodláváme k výstupu na Trůn klasickou cestou. Když říkám cestou klasickou, míním tím cestu opravdu klasickou. Prostě asi padesát metrů lezení, přičemž první a též poslední kruh je pouhé tři metry pod vrcholem.


Honza ve vzdušné údolní hraně.

Cesta vede nejprve do komína. My to neštěstí, že nám nepěkně, pěkně foukal vítr. Učiněný blizard. Tak se stalo, že v horní partii komína nás to málem vyfouklo do údolí.


Dolez

Po komínku následuje traverz a lehčí lezení spárami mohutné, k severu otočené stěny. Pak se jde celkem lehce po údolní hraně až ke kruhu. Poslední metrové od kruhu jsou přeci jenom výrazně těžší, než zbylé pasáže tohoto výstupu. Když uvěříš, že ti nohy na celkem hladké stěně neukluznou, tak to jde lehce. Nesmíš se však zapomenout držet. Pokud toto splníš, brzo vstaneš na vrcholu s podstatným pocitem úlevy, že výš už nemusíš. Pak se posadíš a oplynou tě emoce jakobys byl králem Labáku. Cesta je za šest.


Králové na Trůnu

Dalším cílem naším se stala zdejší kráska Klárka, jejíž údolní šestková stěna je vyhlášená svým příjemným lezením. Je však pravda, že často ne jednoho horolezce vyleká dunivý zvuk balvanu, který je ve značné výšce nad zemí, pod prvním kruhem.


Kamil v údolce na Klárku.

O to víc je horolezec překvapen, když se o obrovský blok opře, aby se povytáhnul blíže k očekávanému kruhu. Opře se většinou pořádně, aby získal jistotu. Je to však pořádný šok, když se balvan začne kývat. Jde totiž o docela unikátně položený viklan.


Jarda a Honza u prvního kruhu údolní cesty.

Zbytek cesty a vrchní nepříjemnou spárku přelézáme již skoro za šera. Dolú, do údolí slaňujeme takřka za tmy.


Cvakání kruhu na Zajícovi.

Poslední den jdem již tradičně na skalky za Belvederem a přelézáme náš prvovýstup, cestu na masívek Zajíček, jež je pěkná svou romantičností, odjištěností, krátkostí, dlouhostí, drsností a je to prostě nej cesta v celém Labáku. Protože je naše! Na Silvestra zase čau!