Znak našeho oddílu


Grossglockner

Je několik klasických hor, které by měl asi každý horolezec mít vylezené. Mezi ně jednoznačně patří i nejvyšší hora Rakouska 3798m vysoký Grossglockner. I tato skutečnost nás přiměla k rozhodnutí koncem července sednout do auta a vyrazit do Alp.


Glockner v plné parádě.

Cesta ubíhala rychle, protože jsme jeli přes noc. Dálnice byla sice narvaná k prasknutí lidmi, kteří tou dobou vyráželi na dovolenou do Chorvatska, ale naštěstí jsme nikde dlouho nečekali. Druhý den časně ráno přijíždíme do blízkosti Kalsu a poprvé vidíme Glock. Na parkovišti u vodopádu se snažíme (hlavně my řidiči) dospat zatracenou noc a načerpat energii tolik potřebnou k výstupu. Už asi za 4 hodinky na to, v 8 ráno jsme na parkovišti pod Glocknerem a chystáme se na výstup. Začínáme stoupat a první výškové metry naskakují. Nejprve se po kroutivé štěrkové cestě dostáváme k Lucknerhüte a po krátké přestávce pokračujeme po horské pěšince k Stüdlhüte. Vzduch řídne a nedospalá noc se hlásí. Není my zrovna nejlépe a tak, když vylezeme ještě asi o sto výškových metrů výše, jsem rád že stavíme tábor.


Náš první tábor.

Druhý den jsme vstali brzo ráno (měli jsme v plánu dojít až na vrchol) a na blízkém ledovci jsme se navázali po dvojicích na lano. Vyšlapanou pěšinou bez větších trhlin jsme se dostali až k skalnímu hřebeni, kde začíná lehká ferrata končící na chatě Erherzok-Johann hüte. Od chaty jsme pokračovali k nástupu na normálku. Dostali jsme se až pod kuloár vedoucí na Kleinglockner. Ten den byla neděle, takže se dalo čekat, že o vrchol bude přeci jen větší zájem než v týdnu. To co jsme ale viděli, s tím jsme nepočítali. Proti nám se hrnula fronta všemožně sestupujících skupin „klientů“ s horskými vůdci. To co se tam odehrávalo bylo na hranici sebevraždy. Je zázrak, že i přes tyto neskutečné orgie se na této hoře zabije tak málo lidí. Když tento proud sebevrahů nebral konce, rozhodli jsme se podle hesla „moudřejší ustoupí“, raději sejít dolů a na kamenitém placu, nedaleko nástupu, postavit stany. Rozhodli jsme se přenocovat a k vrcholu vyrazit v pondělí časně ráno.


Já a Dino u chaty Erherzok-Johann hüte.

Jdeme spát brzo, a tak máme dost času na potřebný odpočinek. Celou noc prší, ale ráno je nebe jako vymetené. Bereme si s sebou jen to nejnutnější a ještě za tmi vyrážíme, na lehko, vstříc vrcholu. Jsme ten den první co se pustili do normálky, ale sotva dojdeme pod kuloár, vidíme pod sebou několik „hadů“ čelovek vycházejících z Erherzok-Johann hüte. Část kuloáru lezem bez jištění, jistíme pouze poslední třetinu. Dále vede cesta po ukloněné skále na hřeben vedoucí na Kleinglockner.


Výstup na hřeben.

Na hřebeni jsou jistící tyče. Pro jistotu se jistíme od tyče k tyči, což náš postup zdržuje, ale dělá jej bezpečnější. Za nedlouho nás předbíhají první skupinky horských vůdců s klienty. Přelézají přes nás, jak kdybychom byly součást hory a vůbec se nejistí, jsou pouze navázáni na jednom laně. Nedovedu si představit co by se stalo, kdyby někdo z nich uklouznul. Když si nejištěn sedím klidně na hřebeni a odpočívám, chytne mne někdo za rameno. Co se to děje, říkám si. Pak zjistím, že mého ramene využil jakýsi postarší „klient“ jako dobrého chytu. Nadávat nemá cenu, a tak se jen bezmocně rozesměji.


Na hřebenu Kleinglockneru.

Za nedlouho překonáváme sedlo mezi Kleinglocknerem a Grossglocknerem a přelézáme pár metrů lehkého lezení. Vrcholový kříž je v dohledu a závěrečný (téměř) sprint ke kříži dovršuje naše snažení. Odpočíváme, fotíme se a užíváme si krásných výhledů. Počasí nám tehdy opravdu přálo, nebe bylo modré a když se blížil nějaký mrak, vítr od hory ho zahnal zpět. Na vrcholu jsme asi hodinu a půl. Pak sestupujeme, slaňujeme a opět sestupujeme. Za nedlouho jsme v našem „základovém táboře“. Balíme věci a sestupujeme. Sabča s Dinem se však chtějí pustit do náročnějšího hřebenu Stüdlgrat a vylézt Glock ještě jednou. Počasí je ale nakonec přiměje sestoupit s námi až k parkovišti, kde přespíme pod širákem.


Výš už to nejde.

Další den je krásně, čehož Sabča s Dinem využívají a vyrážejí do Stüdlgratu. Já s Fandou volíme volnější program u piva a následný den si dáváme lehčí trek v okolních kopcích. Naší druhé dvojce se daří, a tak dosahují vrcholu a téhož dne ještě sestupují. Parádní výkon. Jak se později dovídáme, Dinovi se při ledovcovém nástupu na hřeben podařilo zahučet po pás do trhliny, přičemž byl Sabčou označen za dvacetinásobného blbce(když se dostali na hřeben, Sabča násobnost snížila na pouhých dvanáct).


Sabina a Dino - repete po výstupu Stüdlgratem.

No a pak už jsme frčeli dom. S Fandou jsme si ale slíbili, že Stüdlgrad v nejbližší době vyzkoušíme.

Účastníci: Jarda, Dino, Fanda, Sabina HO Rot Sport.

Sepsal: Jarda Kukla
Vyfotil: Dino a náhodní turisté, kterým jsme zapůjčili foťák.