Znak našeho oddílu


Barranďák

Při dlouhých zimních nocích, kdy se toho nedá na skalách moc dělat, člověk přemýšlí co by se mohlo stát jeho novým lezeckým cílem. Nějak takto se jistě mnohý pražský lezec dostal k disciplíně odborně zvané industriální alpinismus.
Cílem industriálního alpinismu jsou výstupy na všechny možné civilizační stavby, čím mohutnější, tím lepší.


Hroší lázeň ve své kráse.

Nedaleko mého bydliště se vyskytuje takový klenot v podobě tzv. Hroší lázně. Hroší lázeň je součástí architektonické výzdoby Barrandovského mostu. Jedná se o obrovskou, ze všech stran převislou betonovou vanu, která stojí na sloupovém asi deset metrů vysokém podstavci. Vede na ní zatím (a asi nadlouho) jen jedna cesta, která je z půlky o lezení a z půlky o „hákování“. Začíná výstupem po litinové okapní rouře, která končí pod mohutným převisem. Dále se pomocí dvou smyček na nohy a osazených nýtů překoná střechový převis k okraji lázně. Stačí udělat shyb, dát patičku, vytáhnout se a už stojíte na samém vrcholu na první pohled nedobytné šedé pevnosti.


Tudy vede cesta.

Jednou jsem s Bobem seděl v hospodě a nějak přišla řeč i na lázeň. Následovalo hecování, při němž jsme si souhlasně nadávali do dědků a dohodli se, že se na tam v nejbližší době vypravíme.

O čtyři dny později, něco kolem druhé odpolední jsme si to štrádovali přes Barranďák přímo k Hroší lázni. Cesta byla klidná a vzhledem k tomu, že jsme vůůůbec nešlápli do hovna (takže každej alespoň jednou), předpokládali jsme dostatek potřebného štěstí.
Tenkrát se zrovna prováděla oprava mostu, takže když jsme došli pod lázeň, byli jsme překvapeni okolním lešením a množstvím dělníků. Původně jsem se jich chtěl ze slušnosti zeptat, jestli by jim nevadilo, kdybychom si vylezli na tento betonový objekt, ale z jejich pohledů bylo celkem čitelné, že je jim srdečně fuk jestli nějaký dva volové někam polezou.
Bob šel do celé akce první, protože na lázni již několikrát byl. Práce mu šla opravdu od ruky, takže za chvilku jsem už slyšel troubení okolo jedoucích kamioňáků, kteří mu tímto způsobem blahopřáli k vylezení na vanu.


Maestro.

Přišla řada na mě a jakožto absolutní zmatkař jsem nějak nepochopil systém hákování a místo dvou smyček na nohy jsem používal jednu smyčku na nohu a jednu na odsednutí. Tuto chybu jsem si uvědomil až v půlce převisu, když mě začali z neustálého přitahování bolet ruce. Nakonec to však tímto způsobem taky šlo, takže jsem se po nedlouhé chvíli mohl v mírném adrenalinovém opojení a s pomocí druha, přehoupnout přes okraj vany a konečně se dostat na horní vítěznou plošinu.


Pohoda a klid.

Nádhera, provádíme nezbytnou dokumentaci, sžíráme celou čokoládu (z mích zásob pro uklidnění) a balíme vrcholové cigárko.


Řádění na vaně.

Za nedlouho slaňujeme, protože je nám zima. Dokonce nás nepřišli ani zatknout policajti, takže ještě týž den odjíždíme Bobovým bourákem do nedalekých domovů.


Týmové foto.

Závěrem: Je to zajímavé zpestření nudného lezcova městského života. Zážitek je jak ze samotného výstupu, tak i z okolí (protože jste všem pěkně na očích). Dublovaný adrenalin!

Jarda
Bob (HOM)