Znak našeho oddílu


Kobyla

Příhrazská Kobyla je jednou z nejkrásněji tvarovaných věží našich pískovcových skal. Právě tento fakt z ní udělal neodolatelný cíl pro každého pískaře již před sedmdesáti lety. Nejlehčí cesta na ní je Německá za poctivých VIIb, což tuto věž dělá ještě lákavější.


To je ona.

Jednoho říjnového víkendu jsme se rozhodli pro návštěvu Příhrazských skal. Věděli jsme, že při naší průzkumné výpravě zcela jistě neopomineme se podívat jak ta slavná Kobyla vlastně vypadá, ale vylezení na ní bylo spíše věcí intuitivního tušení, než cíleným plánem. Každopádně v sobotu bylo nádherné počasí, takže nebyl důvod výstup odkládat na jindy.


Četba vrcholové knihy na Rajských věžích.

Začali jsme tím, že jsme se rozlezli v pár cestách, vylezli jsme na Bezvýznamnou věž a na Rajskou věž. Trochu jsme se snažili aklimatizovat na zdejší měkčí pískovec. Potom jsme vyrazili do míst, kde je Kobyla.


Nástup do Německé cesty.

Když jsme jí uviděli byli jsme překvapeni. V mých představách to vždy byla věž monumentálně trčící k nebi uprostřed širokého údolí tak jako na fotkách z 30. let. Ve skutečnosti stojí v kopci v relativní blízkosti masivu. Monumentální ale skutečně je a při prvním ohledání se člověku ani nechce věřit, že na ní vede nějaké sedmbéčko. Všechny směry vypadají podstatně obtížněji.


Mistr prvolezec v traverzu.

Prohlížíme si Německou cestu a okamžitě nacházím onen klíčový a obávaný traverz, který jsem znal z fotek. Vede dírami na ruce, na nohy toho moc není. Pád z něj je nepříjemný jak pro prvolezce, tak pro druholezce. V obojím případě jde o solidního pendla buďto do vzduchu, nebo rovnou do skály.


Mistr druholezec v traverzu.

Každopádně Honza do toho jde a za nedlouho již je v úrovni traverzu, asi 10 metrů nad zemí. Traverz opravdu nezklamal a podle značného oddechování je zřejmé, že to nebude úplně košer. Hned za traversem je kruh, kde se štanduje. Když k němu Hanz doleze a cvakne ho je jasné, že se mu hodně uleví. Tak, teď lezu já. K traverzu to jde v pohodě. Hm, tak by to mohlo být OK až na vrchol. Šahám do traverzu, první chyty slibně berou. Pověsím se do toho, hmatám po dalších chytech, a sakra tak tady teda asi končí sranda. Zpátky už nemůžu a pendl se mi fakticky nechce dávat, takže se holt nesmím zapomenout držet a musím pokračovat dál. Chyty, teda, nic moc a navíc v děrách má skála takový podivný povrch, který připomíná spíše leštěný vápenec na Srbsku, než příhrazský pískovec. Na nohy toho taky mnoho není.
Nakonec teda dolézám ke kruhu a následně jistím Honzu, který si chce celou věž vytahat sám (xindl).


Cesta od 2. kruhu.

Dál už je to podstatně jednodušší a příjemné stěnové lezení, takže zanedloho jsme oba nahoře, na větrem a deštěm ohlazené hlavě.


Vrchol.

Paráda, máme Kobylu!

Jarda & Honza
Foto: Táňa