Znak našeho oddílu


Cesta do podsvětí

Koncem února jsme se vypravili do Labáku na jeskyňářskou výpravu. Vzhledem k tomu, že jsem se po čase opět sešel s oddílovým kamarádem Honzou Hadašem, dalo se tušit, že nezůstaneme u zcela běžných „kousků“. V sobotu dopoledne vycházíme z Labské Stráně a prolézáme pár lehčích a kratších děr, v okolí Dámské jeskyně. Listuji v průvodci, tak copak tu máme dál? Hádes? Cesta do podsvětí za S5?! Ty jo, to je vůbec ten nejtěžší možný stupeň! Toho se Honza chytá, to už je přece jenom něco. Moc se mi do toho nechce, ale je fakt že se můžeme vždycky vrátit, když se nám nějaký úsek nebude líbit. Takže jdeme!
Snažíme se něco vyčíst z německy psaného jeskyňářského průvodce, ale vzhledem k tomu, že ani jeden z nás neoplývá znalostí němčiny, jdeme víceméně naslepo. Vstupujeme luxusní, širokou chodbou, následuje úzký průlez do širšího komína a sestup. Jó, takhle kdyby to vydrželo. Dál cesta pokračuje plazivkou. Jdu první, plazím se, plazím a sleduji strop nad sebou. Najednou mám nad hlavou několik balvanů slepených pouze jílovou hlínou. „Tak už vím, co to znamená lose Blöcke,“ křiknu na Honzu. Ani nedejchám a výhružně vypadající místo zanechávám ve tmě za sebou. Plazivka klesá, jdu raději hlavou napřed, ale to se nejeví jako moc dobrý nápad. Málem na jejím konci házím kotoul do mělkého komína.


V jedné z plazivek.

Následuje další úzký průlez do menší místnosti. Cesta vede cik cak, pořád dolů. Čekám na Honzu až doleze, když v tom najednou, kde se vzal tu se vzal, letící kámen velký jak pěst mě práskne přes prsty. Jeden prst na pravé ruce necítím a teče z něj krev. „To nic nebude, jen modřina,“ diagnostikuje Honza. Po chvíli se to zdá být opravdu lepší, prst začíná bolet a modrá. Už tuším, že to „podsvětí“ musí být blízko, a tak pokračuji dál. Honza se ujímá vedení. Sestupujeme stupňovitou šachtou k uzoučkému komínku vedoucímu kamsi do nitra skály. Hmm, tak to bude asi to pětkové místo. Zavěšujeme za vklíněný balvan lano a Honza se odvážně spouští hladkým, 25 - 40 cm širokým (nebo spíše úzkým) komínem. Za chvíli na mě zdola řve, že je to v pohodě ať jdu taky. Gravitace zde není nepřítel jako při lezení, ale kamarád, takže kloužu bržděn třením těla o stěny úzkého prostoru kamsi dolů. Problém je v tom, že komínek má trychtýřovitý tvar a ke dnu se zužuje. Když to přeženu, tak mě to sevře stejně jako toho krejčíka v Tisé. Musí se v tom traverzovat, což není zrovna nejjednodušší. Nakonec to zvládáme a oba se ocitáme v trochu širším prostoru. Tak sakra, kde je knížka? Hele, tady je ještě jeden komín! Prolézám ho, ale nikde nic. Tak na to kašlem, všechno je tu mnohem užší, než je zdrávo a spousta volných kamenů. Už si myslíme, že jsme to zapytlili, když pod sebou vidíme jeden, o kapku širší komín. Honza ho slézá a když slyším zdola jeho řev: „Je tu, mám ji, máme jí!“ Je mi jasné, že mluví o jeskynní knížce.


V ešusu je kniha!

Kniha z roku 2001, je stejně stará jako Cesta do podsvětí. Je v ní asi šest zápisů a všechny jsou německy. Nejen že máme „Podzemí zdar 2007“, ale k naší radosti ještě dokonce i první český průstup touto jeskyní.


Níž už to nejde.

Plni optimismu za sborového zpěvu sprostých písní se šineme k světlu dennímu. Výstup je sice mnohem těžší než sestup, ale nic jiného člověku taky nezbývá, nechce–li navěky zůstat v podsvětí.

Dodatek:
Jeskyně Hádes byla prostoupena Němci v roce 1998 až k úzkému komínu. V roce 2001 sestoupil Michael Bellmann (autor německého průvodce) se svým spolulezcem asi o 20 m níže, na skutečné dno jeskyně. Hádes není nějak geologicky zvláštní, jeskyňářsky však patří k nejtěžším jeskyním Labských pískovců. Jinak co se mého prstu týče, nakonec to nebyla pouhá modřina, ale rozštípnutý článek (tři týdny bez lezení, ach jo).

Jarda & Honza