Znak našeho oddílu


Jarní lezení

Jarní slunce se letos začalo opírat do tuzemských skalních stěn poměrně brzo. Hned několik volných víkendů po sobě, se dalo říct, že podmínky jsou přímo ideální a jen naprostý lezecký flegmatik by v té době dokázal zůstat doma.

Když bylo nadmíru jasno, že severočeské písky budou i na dále deštěm nedotčené, stočil se oddílový zájem (nebo spíše zájem několika členů), na oblast Ostrovských skal. Tucty věží a cest všech možných obtížností nedají přece žádnému milovníkovi pravého lezení spát.



Člověk si přes zimní cvičení na překližce opět odvykl morálu a nyní ho v kolmých, často nejištěných, stěnách zdejších skal opět pracně získává. Některým se morálu dostává přehršle a lámou špatně zajištěná sedmbéčka, jiní ho postrádají a lámají spíše do kalhot. Každopádně se každý z nás snaží lézt a lézt.



Po poctivém lezení následují příjemné a veselé večery ve zdejší lidové hospůdce a zároveň již méně příjemná, kalná rána. Po jednom takovém stojím pod kultovní ostrovskou věží – Císařem a s obdivem nahlížím do Benkeho cesty. No, tak tentokrát to nepůjde. Skála neuteče, utěšuji se. O týden později se však vracím a v již o poznání lepším stavu cestu přelézám. Prostě pohoda a žádné hecování.



Svátkem prodloužený víkend se přímo nabízí k nějaké nehorázné akci. Počasí má být nic moc, a tak se tentokrát volí za cíl Bořeň. O ní totiž kolují pověsti, že osychá do dvaceti minut po dešti. Zdejší tábořiště se nám stává na následující čtyři dny domovem.



Již v pátek se seznamujeme se zdejší dunivou skálou a s nepříliš věrohodnou klasifikací. Neděle je asi hlavním lezeckým dnem a od ní se postupně den za dnem naše lezecká výkonnost snižuje. Snaha by i byla, ale je strašně obtížné se přeorientovat na stěny, jevící se zvučností i charakterem jako postavené z Lega.



Každý den, nebo spíše večer, putujeme tři kilometry do bílinských putyk a zase zpátky. Každý den obcházíme kolem zdejších černých stěn a vybíráme si tu pravou. Jen málo kdy se zastavíme. Jsme turisti, víletníci, chlastači, povaleči a až v poslední řádě taky horolezci. Počasí nám však přeje až do konečné poslední noci, kdy náš stan bez podlážky (zplesnivěla) téměř smetla vychřice s deštěm.



No a o tom to přece také tak trochu je, ne?

Účastníci akcí:
Jarda, Venca, Tom, Martin, Tomáš, Mandy, Martin III., Jolana, Jarda, Bořek