Znak našeho oddílu


Jeskyně Pod Javorkou aneb "Cesta tam a zase zpátky"

Již nějaký pátek potkávám na stěně smíchov Jirku Dragouna - Zahradníčka a téměř vždy mě zve do své díry Pod Javorkou. Tentokrát to bylo něco jiného: "Hele, v neděli se bude fotit, můžeš se přidat, třeba podržíš blesk nebo tak něco." Cože? ¬ádná těžební činnost? Příležitost na bezpracnou exkurzi do této neobyčejné jeskyně si nemůžu nechat ujít!

V neděli brzo ráno tedy vyrážím spolu s Táňou směr Karlštejn. Na místě srazu potkáváme chlapy z klubu 1-11 Barrandien, (chyběl jenom Jirka, ale protože byly den předtím závody, usoudili jsme že asi bylo co oslavovat) kteří nás berou s sebou. Během převlékání zjišťuji, že jako správný zelenáč postrádám gumovy holínky, pořádny rukavice, helmu i vycpávky na kolena. Ještě nastrkat svačinu, sedáky a flašku na chcaní do zapůjčeného jeskyňářskýho pytle a jde se na věc.

Pro sestup jsme zvolili horní vchod, původně nazývaným Liščí díry, protože z něj je sestup paradoxně kratší než z dolního vchodu. Plazíme se blátivou plazivkou a nad hlavou se nám kroutí rezavějící kolejnice důlní lanovky. Plazivka přechází v blátivý komín, místy zpevněný příčnými traverzami. Následuje nekonečný systém důmyslně propojených plazivek. Míjíme výklenek na nářadí, kde mě zaujala duralová karabina, pomalu se rozkládající na tenoučké křehké hliníkové třísky. Tři roky pod zemí ji nezvratně poznamenaly.

Chlapi jsou v chodbičkách jako doma a neomylně nás vedou až na čtyřcestí. Zde začíná luxusní chodba, po které se dá jít po čtyřech. Starší jeskynář před námi povídá, že prý je kruhovitá. To už se ale před námi objevuje první propast - Zátiší. Úzká, asi 8m vysoká štola příčně přetíná naši chodbičku. Naštěstí je zde již instalovaná plošina, takže bezpečně pokračujeme do místnosti nazývané Rozcestí pod javorkou.



10m vysoká, široká komora, působí monumentálně. Červená cedulka na stěně nám dává vědět, kampak jsme to vlastně zabloudili. Zde se koná první fotící pauza. Neleníme a vytahujem vlastní digiťáček. Na stěnách obdivujeme vysrážené korálky kalcitu, koukáme na záporné krápníky - díry vyvrtané kapající vodou, ve kterých se nachází zaoblené kamínky tvrdšího křemene - tzv. jeskynní perly.

Po chvíli doráží i Jirka Zahradníček: "Hele, ženská?" Po chvíli si vzpomína: "Nejste vy ňácí lezci?" Jirka si nás bere na povel, že nám ukáže wabiho propast. Následuje cesta po krátkých klouzavých šprušlích, zaražených ve stěnách strmé štoly a prolézáme nepříjemnou plazivku, ústící do komínové propasti Zubatá. Hlavou napřed a s pytlem před sebou se nástup do provazového žebříku mění v akrobatické číslo. Další atrakcí je oblíkání sedáku v mrňavé komůrce, připomínající tanec zajíčka ve své jamce. Ale to už se před námi objevuje Wabiho propast v celé své nádheře.



18m hluboká propast s krásným žebrovaným stropem ze kterého vystupují černé kulaté zkameněliny - prostě sen každého Jeskyňáře. Po několika snímcích foťák zamrkal žebravým okem a vypověděl službu. Dokončujem průzkum propasti a vracíme se zpět k Jirkovi. Ten nás ještě láká, do další propasti, která se jmenuje Dvě tlamy, ale popis cesty, zahrnující pendl přes trhlinu na provazovém žebříku a traverz po skalní stěně v zablácených pohorkách nás přesvědčil, že je ideální čas na ústup. Jirka zůstává, je potřeba navrtat díry pro budoucí zajištění Dvou tlam. Srdečně se loučíme a plazíme se chodbou zpátky.

Cestou potkáváme hlavní skupinu, která jde nafotit obě propasti. Přejí nám šťastnou cestu. V poklidu dorážíme do Zátiší, za kterým už začína labyrint. Přemýšlím, co to ten chlap povídal o kruhových chodbách. Chodba jde krásně nahoru, pak se lomí zpátky dolů, prostě pohodička. Po několikáté zatáčce se konečně objevuje křižovatka a díra ven: "Kurva!! " Koukám že jsem zpátky před dírou vedoucí do zátiší.

Tak znova. Lezu teď pomaleji a podrobně si prohlížím úzkou šikmou komínovou klouzačku, které jsem při prvním okruhu nevěnoval pozornost. ¬e by? Pomalu se soukám nahoru. Jíl klouže jak máslo. Komín konečně přechází v chodbu, která je mi trochu povědomá. Míjíme několik křižovatek, na kterých vždy volíme směr vzhůru. Konečně žebříky! Tak jsme to dokázali. Návrat se zdařil a po asi pěti hodinách strávených v podzemí vylézáme ven na čerstvý vzduch.
Sepsal: Hanz