Znak našeho oddílu


Prachovská ofenziva

Zvažujeme cíl, kam se vypravíme na prodloužený víkend. Konečně by bylo dostatečné sucho na výpravu do Prachova, navíc počasí má být více než parádní. Rozhodnuto, jedem!


Známé panorama Mnicha ve skalním městě.

Ve čtvrtek ráno přijíždíme do Jičína a pěšky šlapeme po silnici až do Prachova. Slunce příjemně hřeje a cesta ubíhá rychle. Zanedlouho procházíme přes vstupní bránu do skalního města, kde se setkáváme s Rendou. Chceme nejprve jít na Krkavčí věže, ale tam se kvůli hnízdění lézt nesmí. Takže skončíme nakonec poblíž u dvou menších věžek.


A jde se do skal...

Na rozlez se pouštím do jednokruhové, lehké sedmičky Umělochytky, která je sedmou pouze kvůli jednomu dost dlouhému přesahu do madla. Kluci z H.O. Škrovád, co tu také lezou, napovídají dobře. Za chvíli jsme nahoře. Hanz s Vaškem lezou vedle nějakou spáru. S horním jištěním si pak přelézáme jedno VIIb na vedlejší věž, aby jsme si dostatečně zvykli na zdejší skálu a klasifikaci. Jsme k naší radosti příjemně překvapeni. Pak se přesouváme s Tarčím pod Obelisk, jednu z dominant Prachova. Tarčí je v tahání na řadě, a tak se pouští do nádherné Východní cesty VII. Skvostná linie vypadá těžší, než ve skutečnosti je. Pevné voštiny a kyzy lahodí našim prstům, je to jak polibek na přivítanou od zdejších skal. Dojem trochu kazí houfně se shlukující turisté se svými obvyklými komentáři typu: "Kdy už konečně spadne?". Netrvá však dlouho a jsme oba nahoře, uchráněni od všech těch zvědavých nýmandů (nepočítaje ty, co koukají z vyhlídky naproti). Hanz s Vaškem se zatím pouštějí do Traverzové cesty VII. Házíme po nich lano a slaňujeme přímo na úzkou turistickou stezku.


Tarčí ve Východní cestě na Obelisk.

Vlastně takovým hlavním cílem naší výpravy, je ta známá Prachovská jehla. Už poprvé, když jsem tyto skály navštívil se pro mě stala tajným snem, později i jakýmsi ztělesněním pískovcového horolezectví. Nyní tu je možnost proměnit sen ve skutečnost a jsem stále více přesvědčen, že se to i podaří. Proto s Tarčím balíme lano a jdeme pod Jehlu. Když jsme na místě, oblíkám cajk a koncentruji se, vidím, jak z krátkého komínku vedoucího k nástupu šmátrá ruka a cvaká erární smyčku. Někdo nám jehlu vyfoukl přímo před nosem. Slušně řečeno "naštvaní" sundaváme zase věci a jdeme ke Krákorce. Tarčí si tahá před odjezdem Klystýr VII, Renda to po něm leze a já jen přihlížím. Ještě jsem vyšinutý po té Jehle. Pak jdeme k Mnichovi, kde Hanz zatím vytáhnul Netopýra VIIb a má z toho náležitou radost. Pouštím se do Západní cesty VII na Čertovu věž. Byla to vůbec první cesta, kterou jsem zde na Prachově kdysi vylezl, asi právě pro to, že jsme neměli průvodce a připadala mi ze země jednoduchá (nechápu proč). Nahoře jsem dokonce našel v knížce svůj podpis z roku 2003. Další cestu tahal Hanz, byla to pěkná Severní stěna VIIb na Richelieu. Pak mu to ještě nedalo a za počínajícího šera natáhnul velmi osolený a zarostlý Obří sokolík VI na Břízkovou věž. Nahoře na nás čekalo milé překvapení v podobě Horámzdaru a dokonce i prvního přelezu této atraktivní cesty. A pak už se běželo na jídlo a k spánku.




Prachvská jehla a čapka jako symbol českého horolezectví. Zde na pamětním odznaku z roku 1974...


...a na součastné fotografii.

Pátek 9.5. Ráno přijíždí posila: Mandy, Lukáš a Pavel. Vyrážíme do skal. Hlavním cílem se stává Jehla a Čapka. Tak tedy zase stojíme pod nástupem na Jehlu a oblékáme sedáky. Beru smyce, obouvám boty, protáhnu se a raději rychle valím do cesty, aby to nedopadlo jako minulý den. Nástup je vcelku dobrý, už jsem ve stěně a koukám na oblý kout se spárkou. Zakládám tenký uzlíček a začínám se snažit. Teda ten kout nic moc, spárka nebere jak bych si představoval a stojí to pár napínavějších kroků, než se podaří chytnout lepší spáru vedoucí na balkon. Na balkoně už je dobře. Následuje lezení žlábkem a hranou ke krásným, vyspravovaným hodinám, pak oblé břicho a konečně kruh. Dál hrana vypadá těžce, ale jsou na ní dobrá madla, která bez větších problémů vedou lačné prsty až na vrchol. Ten pocit stojí za to. Nahoře si člověk teprve uvědomí jak je to lezení vlastně krásné.


Na Prachovské jehle.

Hanz mezitím natáhl Elegantní variantu VIIb na Čapku. Tak slaňujeme z Jehly a lezeme ještě na Čapku, ať je tato neodmyslitelně k sobě patřící dvojice kompletní. Máme splněno, jde se tedy na Mnicha. Lukáš se pouští do Staré cesty. Klasický komín není tak jednoduchý, jak se může zdát podle klasifikace. Za nějakou dobu jsme nahoře všichni. Slaňuje se nadvakrát do úzkého průchodu turistické cesty. Jdeme dál do vedlejšího údolí k Bezejmenné věži. Lezu na ní hezkou Východní cestu VII, Mandy si vytáhne sokolík přes jeden kruh. Nakonec se blížíme k turistické chatě. Stavíme se ještě u Strážní věže, vytáhnu na ní pěkné Nokturno VII. Pak se dovídáme, že Hanz vylezl slavný Bič, asi třicetimetrovou spáru za VIIb.


Známý Bič.

Ráno přijíždí Vojta s Kšandou. Vyrážím na cesty, které nám kluci doporučili. Lezeme Sokolíka V na Rektorky, krásnou Západní cestu V, přes dva kruhy na Kočičí jehlu, Normálku V na Hradeckou věž. Vychutnáváme si nádherné výhledy na Mnicha, Jehlu s Čapkou a dál do obzoru. Hanz se zatím pustil do známé Cesty kosmonautů na Orla, ale nějak se mu v ní nelíbil dolez k prvnímu kruhu. Tak jdeme společně na Krakonoše, kde Hanz spravuje morál v Modrých džínech VIIb, které bez problémů tahá. Přelézáme je po něm a musím uznat, že jde o hezkou ale morálovou cestu. Má kolem 40 metrů a jsou v ní pouze dva kruhy. Dost se dá také jistit smycemi, ale i tak to není žádná procházka. Jako tečku za dnem si chci vytáhnout známou Západní cestu VII na Krákorku. Musím uznat, že je to opravdu pěkná cesta podobná strukturou skály Východce na Obelisk. Hanz mezitím přidává nějaké VIIb na Hradeckou a tuto cestu si samo také nenechá ujít. Přesouváme se na pivo do kempu, kde se nám podaří od hodného Němce uzmout i pár desítek vteřin sprchování z žetonové sprchy. Prostě civilizační luxus.


V Západní cestě na Kočičí jehlu.

Je poslední den našeho působení. Společně s Hanzem vyrážíme do skal dříve než kluci, chceme ještě naposledy užít tu okolní parádu. Rozhodujeme se pro zkompletování věží okolo Mnicha, tak začneme Velkým kapucínem. Hanz tahá Jižní cestu VII, jak cpe do sokolíku smyci, rozdírá prsty a dělá z přelezu doslova nefalšované RP. Je to ale pěkná cesta. Pak jdeme k Malému kapucínovi, tahám známou cestu s poetickým názvem Prdel Marie Terezie VII. Prostě paráda přes dva kruhy zakončená prdeloizní ruční spárou. Dalším cílem je ¦likova věž, na ní jde Hanz Bouřlivou variantu VIIb. Když slyším, jak si v cestě během lezení libuje, tak se začínám docela těšit. Nakonec je to těžší než jsem si myslel a nebyl by to Hanz, aby neuštědřil horní dolezový boulder.


Hanz na hraně.

Dalším cílem je Sfinga, která se nám líbila svou stavbou. Pokouším se o krátké VIIc z náhorní strany, ale moc se mi nedaří. Hanz říká, že by to chtělo nějakou hezkou tečku. Chce se znovu pustit do Cesty kosmonautů, ale někdo mu do ní nalezl. Tak volí jako náhradu Římskou jízdu VIIc na Císařskou věž. Je to relativně nová cesta z roku 2OO3, nástup od zábradlí turistické cesty. Začátek nic moc, v madle potkává netopýra, ale dolez je už pěkný. Nahoře z vrcholovky zjistíme, že máme pátý přelez. Hezká tečka za úspěšnou ofensivou.
Potkáváme kluky, s kterýma jsme se celý den míjeli. Rychlým krokem spěcháme do Jičína na autobus. Společně konstatujeme, že Prachov je jedna z nejhezčích pískovcových lokalit a že se sem určo zase brzo podíváme. Loučí se s námi rudě zapadající slunce, skály a tmavomodrá obloha.




Sepsal: Jarda Fotky: Jarda, Vojta
Účastníci: Hanz, Jarda, Vašek, Renda, Tomáš, Vojta s Kšandou, Tarčí, Mandy, Lukáš, Pavel