Znak našeho oddílu


Taktovka

Kdo by ji neznal snad ani nemůže být pískařem. Hubená skalní jehla se majestátně tyčí v Hruboskalském skalním městě jako dirigentská hůlka, podle které také dostala své jméno. 7. srpna roku 1925 na ní vytyčili odvážnou linii Rudolf Hanke, H. Köckritz, R. Zillcher, E. Augustin z lezeckého klubu S.B.K.V. (Sasko - Český horolezecký spolek) a stali se tak prvními lidmi, kteří stanuli na jejím vrcholu. Věž pojmenovali podle svého oddílu "Jehla S.B.K.V.", ale název se neujal. Z Taktovky se stal prubířský kámen mnoha generací horolezců a je jím prakticky dodnes. To také díky tomu, že nejlehčí cesta na tuto majestátnou věž je klasifikována za VIIb.
Stál jsem pod ní dvakrát. Úzká, vysoká jehla, která je navíc od spoda převislá, budí značný respekt. Až letost přišel ten pravý čas. Od nás z oddílu už nahoře byli kluci Šimkovi. Potřebné rady jsme tedy s Pavlem obdrželi a pustili jsme se do toho.


Nástup na Starou cestu.

Netrvalo dlouho a sedím v prvním kruhu, kde se štanduje. Ještě že vládne dobrá nálada. Zachvilku doleze k orezlému kruhu Pavel, přebírá si lano a můžu jít dál. Provazuji hodiny, traverzuji. Zatím to jde lépe, než jsem čekal. Pěkně po madlech až pod převísek.


V prvním traverzu.

Erárka se hodí a rád si ji cvaknu. Začíná trochu lezení, ale když se nad tím člověk pozamyslí, jde to. Jsem rád, že cvakám druhý kruh a opět štanduji.


Cestou na vrchol se třikrát štanduje.

S pavlem probíráme kudy dál, nad námi ční dlouhej zářez. Teď asi začne teprve sranda, myslíme si.


U druhého kruhu promýšlíme další postup.

S nedůvěrou se pouštím do traverzu k trhlině. Trhliny a spáry nemám moc rád, nejsem na ně mentálně vybaven a hlava mi nedokáže udržet ruku sevřenou do "žáby". Hned na začátku jde hezká smyčka, což potěší. Jdu to raději stěnkou vpravo od trhliny. Nepříjemné plácání a balancování je zde pouze na začátku. Výše se to začne zlepšovat a s úlevou cvakám třetí kruh, který je na konci trhliny. Traverzuji v jemných chytech vlevo nahoru. Adrenalin roste, protože vrcholová hlava se zdá být blizoučkou, ale i terén se trochu ztížil. Kruh je někde dole pod nohama. Pod spárkou jsou dvě hezké smyčky. Ty trochu zklidní dobrodruhův tep, i když v téhle skále nemáš jistotu nikdy. Konečně hmatám do trhlinky vedoucí pod hlavu. Je mělká, ale jeden bočák v ní přesto je. Za ten to zvedám někam nahoru, kde struktura skály dává tušit madlo. A je tam, fakt! Jak moc mám rád tyhle Hruboskalská madla! Pak už je to jen přejít po polici ke kruhu. Cestou si ještě musí dát člověk pozor na volný šutr velikosti pytle cementu, který je hned u výlezu ze stěny. Čtvrtý kruh se špatně hledá. Je totiž v úrovni nohou schovaný v takové díře. Dobírám Pavlíka a už je všechno o poznání víc v pohodě.


Výlez k hlavičce.

Druholezec to má ale v téhle délce také poměrně morálové. Nad 3. kruhem mu hrozí vyhlídkové kyvadélko kolem půlky věže. Naštěstí se nic nekoná a spokojeně se pouštíme do vrcholové hlavičky. Když se to veme zleva, je to prý lehčí. Po kapsách a trochu vyvažovacích stupech se dostávám na krásný, oblý vrcholek taktovky. Kolem dokola je jenom vzduch, ticho a krásný výhled na Kapelníka. Pak se s Pavlem zapisujeme do knížky a dáváme razítko v jehož pixle máme i hroznový cukr od Bětky. Přijde vhod, piknik je to parádní.


Taktovka ve své kráse.

Euforie trvá, vždyť jsme si právě splnili další pískařskej sen. Může být něco krásnějšího?

Sepsal Jarda, vyfotila Bětka.