Znak našeho oddílu


Seynes - Margalef - Siurana
výlet 2010


Záhy po podzimním výletu do Francie přišla do čech mrazivá zima, která vyvolala další potřebu navštívit nějakou vyhřátou, zahraniční skalní oblast a zkusit něco těžšího vylézt. Martin se chopil iniciativy, zajistil šestimístné vozidlo a vybral několik zajímavých oblastí, které by stálo za to navštívit. Tentokrát se náš zájem stočil poněkud jihozápadněji, než minule, do Španělska.
Je konec února a my vyrážíme v šestičlenné skupině, namačkáni v po střechu naplněném voze, vstříc evropským dálkám. Noční jízda utíká relativně rychle, jsme ještě čerství a natěšení, zase si po dlouhé době sáhnout na skálu. Cestou k cíli se chceme ještě stavit ve známé jihofrancouzké lezecké oblasti - Seynes.


První lezecká zastávka - konečně v Seynes!

Do Seynes dorážíme časně ráno a po dlouhém nočním bdění, ještě pár hodin dospáváme. Zanedloho nás definitivně probudí svítící slunce a konečně vidíme tu parádu kolem. Nad parkovištěm se tyčí krásné, bílé vápencové útesy.


Blízké setkání. Skála je krásně kompaktní.

Netrvá dloho, a již stojíme pod cestami, studujeme průvodce a vybíráme první lezitelné směry. Převislost některých směrů je úchvatná. V jiných sektorech této oblasti je však i mnoho kolmic, vhodných k potřebnému rozlezení.
Začínáme na 5c, koštujeme mstní klasifikaci. Rychle se dostáváme na šestkové cesty. Oproti loňskému roku je cítit podstatné zlepšení, nebo je to tím že cesty jsou měkčeji ohodnocené. Zimní trénink se přece jenom nějak projevit musí, doufáme.


Martin v parádním 7a.

Většina cest je zde po lištách a kapsách, v převisech jsou pak krasoví "hadi" (nebo žížaly, chcete-li:) připomínající svím tvarem zubaté ocasy dinosaurů. Občas se zde najdou zvláštní chorošovité výrůstky, nebo polokrápníky. Jištění je zde fixní, vrtané, většinou nejty a v každé cestě je jich dostatek.


Ve stěně.

Zkrátka velmi zajímavý, kompaktní lezecký terén, rozdělený na několik sektorů. Lezli jsme zde celé dva dny, cesty v obtížnosti od 5+ do 7a. Počasí se vydařilo a pršet začalo až když jsme se rozhodli vyrazit dál, směr Španělsko. První ráno nás však uvítalo námrazou a teplotami lehce pod nulou.


Ráno v Seynes byla kosa.

Nejprve jsme chtěli jet ke Španělským hranicím po okrskách, abychom ušetřili za dálniční mýto, které rozhodně není zanedbatelné. Po přejezdu několika desítek kruháčů a množstvím zatáček však někteří znás jen s největším vypětím vůle zadržovali obsah žaludku na správném místě. Proto nakonec najíždíme na dálnici a jedeme do Špáňa expres. Cestou se ještě stavujeme na nákup jídla v supermarketu. Ceny jsou podobné jako v ČR, což je velice příjemné.


Vašek má dilema.

Konečně jsme v cílové zemi! Mýtné se zde platí stejně jako ve Francii. Již během noci se sjezdem z dálnice dostáváme do hornaté oblasti, kterou však zatím poznáváme pouze citem, díky velkému množství zatáček (nutné zdravotní přestávky).
Vjíždíme do vesnice Margalef a po úzké horské silničce šplháme serpentýnami vysoko do kopců. Na konci slepé sliničky jsou placy pro auta a vybudovaná tábořiště. Je zde stará zřícenina jakési skalní kaple, částečně vysekané do masivu. Druhý den se otevírá nádherné panorama skalnatých kopců a údolí, které nebylo ve tmě vidět. Postupně zjišťujeme, že jsme trochu stranou od hlavní lezecké oblasti a proto se vracíme do vesničky, kde v místním lezeckém krámku kupujeme aktuálního průvodce.


Margalef je španělská vesnice! Nikde nikdo,
obzvlášť když je siesta.




Studium průvodců před místním lezeckým krámkem.

Konečně se přesouváme do správného údolí, kterým vede silnička k tábořištím pod přehradou.


Tak v téhle kráse budeme týden lézt!

Zázemí je zde výborné, placy na stanování, kamenné stoly, přírodní griloviště a voda (cedulka říká že je nepitná, pili jsme ji ale všichni). To vše úplně zdarma s nádhernými lezeckými objekty v dosahu několika minut chůze od tábořiště.


Některá místa byla pro podvozek našeho vozu příliš.

První co nás upoutalo byl zdejší kámen. Čekali jsme kompaktní vápenec, ale jde o tzv. konglomerát, čili jakousi "slitinu" vápence a oblázků (velkých jako brambora). Překvapivě se ale jedná o celkem pevnou skálu, ve které převládají oblé dirky (po vypadaných valounkách), které jsou pro zdejší lezení tolik typické.


Lezení v dírkaté kolmici za 6b.

První oblast na kterou se vrháme je takzvaný Tobogán. Výrazný rajbas zdvihající se do kolmé stěny skutečně připomíná oblíbenou bazénovou atrakci. Lezeme zde cesty od 6a do 6c, které jsou většinou charakteristické nejtěžším místem v odlezu od posledního nejtu ke spouštěcímu řetězu. Oproti Seynes jsou v Margalefu vzdálenosti mezi jištěním trošku delší, ale stále jde o velmi dobře zajištěné cesty, které většinou dosahují výšky do 30 metrů. Musíme si zvykat na poněkud jiný styl lezení - pod dírkách.


Topa v průvodci sedí, je jen potřeba se správně zorientovat.

Když přes mraky vysvitne slunce, tak teplota rychle stoupá. Dá se lézt v tričku, nebo klidně i bez něj. Slunko praží vydatně.


Lezení v Margalef je charakteristické
převislými nástupy.



Létání bylo na denním pořádku.

Trávíme zde den za dnem prvotřídním lezením. Přičichneme si k mnoha zdejším sektorům a některé cesty jsou zkrátka úžasné! Počasí je na poměry trochu chladnější, občas křehnou prsty a v noci je zima, ale jinak paráda.
Hygiena je zde záležitostí sama pro sebe. V Margalefské přehradě se koupat nesmí (pravděpodobně zdroj pitné vody), ale pod přehradou už žádné cedulky nejsou. Voda přepadající přes okraj vysoké hráze láká k osprchování. Vyzkoušeli jsme to a jde skutečně o výrazný zážitek. Velmi studená voda bubnuje s obrovskou silou, jako tisíce ledových krup.


Přírodní srprcha z místní přehrady připomíná spíše skotské střiky.

Nikdy bych neřekl, že může být takový problém sehnat ve Španělsku větší obchod s jídlem. V Margalefu je jeden malinkatý obchůdek, myslet si že v dalším městečku bude obchod větší, je chyba. Pro jídlo jsme jednou museli vyjet 50 km tam a zase 50 km zpět. Nehledě na to že Španělé poctivě dodržuijí siestu i v zimě, takže minimálně od 13 do 16 hodin si ani neškrtnete. Zato jsme alespoň pořídili maso na grilování a udělali si parádní večerní hostinu, jen škoda, že ho bylo tak málo :).


Pavel griluje během restu. Uzenině v pozadí za několik málo minut "vybuchne koule" a ohodí blízkostojícího Michala od hlavy až k patě. V takto poskvrněných věcech pak bude muset absolvovat cestu letadlem, kde se mu bezpčnostní obsluha pokusí zabavit reverso a maglajz :).

První pořádný rest spočívá v tom, že nám začne pršet. Vyhlídli jsme si na mapě jednu jeskyni (přímo za lanovým mostem na přehradě) a jdeme jí prozkoumat. Jeskyní protéká menší potůček, který ji stále utváří. Pro přístup se člověk musí nejprve brodit studenou vodou. Krásná jezírka, vodopádky, velké dómy a sintrová výzdoba, ledovou lázeň však bezpečně vynahradí.


Po krátkém brodění jsme se dostali do větších podzemních prostor.


Krásně čisté tůňky a vodopádky v bílém vápenci připomínají pohádková jezírka.

Další dny opět lezeme. Tentokrát to bereme více sportovně. Michal s Vaškem načínají v tzv. "Laboratoři" (jeden ze sektorů), jedno hodně převislé 7b.


Parádní převis za 7b.


Michal bojuje.

Pak se přesouváme o něco dále, kde ve stěně kousek u silničky lezeme cesty od pětky až k 6c a 7a, postupně dáváme RP přelezy. Občas vyleze někdo něco těžkého i OS stylem, nebo novými styly PC (první cvaklá) a SOS (varianta OS přelezu na pískovci). Zkrátka je to trénink na letní písek, tak to taky tak bereme :).


Pavel ve vytrvalostním 7a.


Během nacvičování se cesta často musí "opadat".

Michalovi to leze výborně, odpoledne se mu podaří 7béčko na RP, a tak si svůj poslední lezecký den řádně vychutnal. Další den máme rest, který využíváme k prohlídce Barcelony, kam Mika vezeme na letiště, protože se kvůli škole musí vrátit dřív. Barcelona je druhé největší španělské město s třemi miliony obyvatel. Všude dopravní křižovatky, asfalt, hluk a smrad. Nakonec shlédneme několik zajímavých pamětihodností (Sagrada Familia, historické centrum) a moc se zase těšíme zpátky do skal.


Gaudího chrám Sagrada Familia se staví již od roku 1882.

Tentokrát jsme se rozhodli vyrazit do proslulé lezecké oblasti, v okolí vesnice Siurana.


Vršek vesnice Siurana tvoří zřícenina
starého hradu.



A všude skály.

Tato historická vesnička leží vysoko ve skalnatých kopcích. Všude kolem ní jsou kolmé vápencové stěny. Pár kamenných domů tvoří jakýsi podivný, starobylý ostrov civilizace v říši skal.


Západ slunce nad kaplí.

Je to vyhlášená oblast španělského skalního lezení a my nemůžeme odolat. První den nás překvapí opět trochu jiný charakter lezení než byl v Margalef. Musíme se znovu adaptovat přes lehčí 6a, k těžším 6b, ale na konci dne se nám daří přelézt také dvě cesty za 6c+.


Silové cesty v převisech jsou zde časté.
(Vašek v 6c)



V Siuraně se najdou i hezké plotny.

Jinak je zde mnoho lezeckých objektů, třeba v několika patrech nad sebou. My jsme prozkoumali pouze tu část stěn, která je nejblíže od místního parkoviště. Je to však pouze malý zlomek toho, kolik sektorů zde skutečně je. Oblast má obrovský potenciál.


Členitost některých sektorů je značná. Skalní útvary
různých tvarů lákají i turisty.


Zprávy z domova bohužel slibují zhoršení počasí. Na večer si užíváme krásného západu slunce nad Siuranou a přemýšlíme co polezeme druhý den. Ráno se však zatahuje obloha a teplota kolem 4°C je na místní poměry skutečně nízká. Chtěli jsme zkusit vylézt třídélku za 6c+ na jednu ze zdejších věží, ale ruce zebou a slunce ne a ne vysvitnout. Lezeme tedy několik plotnových cest ve zdejích stěnách, když začíná poprchávat končíme. Zanedlouho totálně leje a dokonce i sněží. Sedíme v autě a rozhodujeme se přesunout do Francie, kde má být podle předpovědi o něco tepleji. Akumulátor auta však vypovídá službu, naštěstí nám pomůže hodný španěl přímo z vesničky, který jako jeden z mála vlastní startovací kabely.


Sbohem Španělsko!

Po cestě celou dobu prší, na hranicích je uzavřený dálniční nájezd pro kamiony. Nechápeme proč, ale to brzo zjistíme. Začíná totiž sněhová bouře, auta jedou krokem, sebemenší kopeček znamená pro neostřílené jižanské řidiče zásadní problém. Zanedlouho jedeme po prázdné dálnici sami a hlavním úkolem řidiče ja udržet auto mezi svodidly, které se ztrácejí v závějích. Díky sněžení není vidět na více jak deset metrů. Třicet kilometrů před Aptem se rozhodujeme strávit noc na dálničním odpočívadle. Dále si kvůli sněhu netroufáme jet.


Tak tohle jsme v březnové Provance nečekali.

Noc trávíme v autě, nebo venku ve žďáráku a ráno se rozhodujeme vyrazit domů. Cesta do Čech trvá dlouho a my máme dost času na úvahy, zda by nebylo lepší vyčkat na příznivé počasí a ještě zalézt. Teprve doma se dozvídáme, že Španělsko a jih Francie postihlo největší sněžení za posledních 25 let.
Nelitujeme, i tak jsme si za těch deset dní výborně zalezli, vylezli těžší cesty než vloni a poznali kus neznámé země.

Martin, Pavel, Michal, Jarda, Vašek, Míša

Sepsal Jarda
Foto: (5.,11., 26.) M. Šimek, (27.) V. Noha, ostatní J. Kukla