Znak našeho oddílu


Útěk do skal

Koncem září je ve vzduchu cítit podzim, který postupně ohlašuje blížící se konec. Tedy alespoň pro letošek. Proto je nutno využít každou příležitost kdy se dá lézt a vyrazit někam ven.
Stěnu nad klášterem ve Svatém Jánu zná alespoň z fotek snad každý. Středem ní, přes obrovský portál jeskyně, vede cesta která se jmenuje Křížová.


Monumentální stěna ve Svatém Jánu.

Kdysi jsem slyšel, že se říkávalo, že kdo ji nemá přelezenou, tak není horolezec. Je to zkrátka povinnost a jelikož se povinosti musí plnit, tak jsme si tentokrát nechali ujít sportovní cesty v Srbsku a zamířili do této poněkud lámavé linie z roku 1943.


Po výstupu je nutné pořídit vrcholové foto.

Povedlo se a radost byla. Tři štandy, tři kluci, tři ustoupnuté kameny a sedmdesáttři let od prvovýstupu. Ona cesta nemusí být extrémní, aby udělala člověku radost. Důležitý je ten příběh, který vás v té cestě doprovází.


V Ádru jsou stovky věží. Nekonečná studnice zážitků.

A pak na víkend do Ádru. Moře věží a člověk zase neví kterou si vybrat. Ona každá je svým způsobem dominantou a každá cesta v Ádru obvykle přináší silný zážitek. Dělá to ten styl, který má zdejší pískovec. Načichlý pískař dokáže rozpoznat oblast podle povrchu skály a Ádr je prostě Ádr. Tady se na čísílka nehraje. Trojka, anebo sedmička? Často je to jedno. Kdo nevěří, ať tam běží... do těch věží.


Cesta na adršpašskou Pyramidu. Prý za šest.

Nebo Liberecko, krásné východisko do téměř všech severočeských skalních oblastí. Nejblíže jsou Jizerky. Jejich symbolem se stala monumentální skalní věž Zvon. Vrchol zdobí známý železný cepín s monogramy prvovýstupců. A je tu ještě něco, zvoneček. Vylezeš na vrchol, dotkneš se a zazvoníš. Zvuk, který by jsi ve skalách nečekal se rozplyne do hlubokého údolí. A ten parádní výhled.


Vrchol zvonu skrze jizerské bučiny.

O kus dál jsou Obrvegry neboli Horní skály. Velmi tvrdý pískovec zde tvoří několik samostatně stojících věží s množstvím nádherných cest. Hlavně ta struktura skály je čarovná a jen tak se na ni nedá zapomenout. Tenké žilky vykreslily do zdejších stěn zvláštní obrazce. Je zde nepřeberné množství velmi přátelských chytů, pokud umíš vybírat.


Krásné cesty na Obrvégrech.

Když má být hezky a nakonec je zataženo a kosa, tak se jede na Sušky. Tam je to totiž jedno a pokud zrovna neprší, bývají skály suché.


Na hřebeni Suchých skal.

Monumentální hřeben Suchých skal působí ryze horským prostředím. Ne nadarmo se zde v minulosti připravovali generace českých horolezců před odjezdem do Alp. Asi proto se Suškám s nadsázkou říká České Dolomity.


Původní nástupová linie Fotogenické cesty potrápí morál.

Jsou zde určité cesty, které patří k lezecké gramotnosti. Taková Fotogenická a Břízková na Sokolí věž, to je něco. To chce zkusit.


Pod klíčovým místem Břízkové cesty.

Užíváme si společný výstup krásnou stěnou. Když v tom protne ticho křiklavá siréna sanitky a zanedlouho se z povzdálí vynoří záchranářský vrtulník. Sranda končí. Kdo to dneska byl a co se stalo? Prý o několik věží vedle, dlouhý pád na zem, ale žije. Smůla chodí i po skalách. Tak opatrně!


Něco se stalo!


Po zážitcích z lezení, po vymrznutí při jištění, po hluku sirén a rotorů se člověk rád projde. Nejlépe do nějaké neznámé skalní oblasti, aby nabral inspiraci na příště. A pak do tepla domova se každý přece tolik těší.


Jaké jsou výhledy?

Jenže když už jste konečně doma, tak litujete toho že nemůžete být tam. Obzvláště pak, při sezení nad fotkami.
No co, už aby bylo jaro!

(Fotky: Bety, Jarda, Mandy - podzim 2010)