Znak našeho oddílu


Cesty s minulostí

Staré knížky o lezení a průvodce si prohlížím raději než katalogy outdoorových firem. Je to hlavně kvůli těm překrásně starým, černobílým fotografiím, ze kterých dýchá kouzelný duch doby konopných lan. Obdivuji ty borce v roztrhaných kalhotách, bez bot a s lanem uvázaným kolem těla, jak odvážné linie si vybírali pro své prvovýstupy. Ještě po tolika letech, s dnešním vybavením a tréninkem se často rozechvěješ jen se na tu starodávnou cestu podíváš. To je přece fajn motivace.


Staré fotografie jako inspirace.

A tak konečně přišlo babí léto a písek v Českém Ráji oschnul. Už jsme letos ani nedoufali. Tentokrát se vydáváme do podzimně malebných Příhraz. Přemýšlíme co půjdeme zkusit. V průvodci jsem si často prohlížel fotky Údolní spáry na Šikmou věž, kterak se krkolomně lezla v minulých dobách. Díky tomu si prý cesta také vysloužila přízvisko Harakiri. Chtěl jsem ten směr alespoň vidět, to že do něj vlezu mě ani nenapadlo.


Harakiri. V kazatelně pod prvním kruhem.

Po krátkém bloudění se před námi konečně objevila Šikmá věž a v prostředku její údolní stěny se lícovala mírně převislá spára, která tu a tam přecházela z ruční do širočiny. První kruh byl relativně nízko, druhý však naopak nezdravě vysoko. Pohled na cestu vzbuzoval směsici těžko popsatelných pocitů. Úžas, respek, strach, ale hlavně chuť zkusit to alespoň k prvnímu.
První kroky jdu sokolíkem, jenže ten se po pár metrech ztratí. Pak už jenom spára, udělám ještě krok a letím. Ve vzduchu se stačím otočit, pravou nohou šlápnu na předskalí a doskok do písku. Bety mě chytne, ne do lana, ale za mikinu. Nic se neděje, dopad jako do peřin. Napiju se a jde se na to znova. Akorát se o poznání víc klepu a přemýšlím čím dál víc o tom, že je to blbost jít do toho bez rozlezení.


Koobýk v nástupové spárce.

Napodruhé nástup přelézám a chvilku odpočívám ve výklenku pod prvním, v posledním místě, kde si můžu dovolit zastavit se. Kruh se cvaká z lahvovitého komínku, nejlépe rukou za zády. Je pěkně rezatej, ale toho si člověk v tom kvaltu ani příliš nevšimne.


Po cvaknutí prvního.

Mimo spáru jsou naštěstí sem tam chyty. Kruh jde nadlézt hezky, pak přicházejí galeje. Žába je trochu hluboko, ale bodne. Naštěstí stačí pár metrů a držím fajn madlo. I oddechnout se dá. Však je to taky třeba, cesta špetku vyklápí.


Širočina nad prvním kruhem.

K druhému kruhu se jde už v celkem dobrých chytech a cestou se založí i několik hlav (včetně té vlastní). Ale pozor, je to v lámavém, tak velmi opatrně.


Expreska výše visící v poněkud dekorativních hodinkách.

Po cvaknutí druhého se hodně uleví. Pak to vypadá těžce, ale už to jde celkem v pohodě až na vršek. Koobyk si ji jako správný srdcař nemůže nechat ujít a tak jí valí za chvilku taky a taky na ostrém konci.


A k druhému kruhu je to ještě pěkný kousek.

Potom jsme se rozhodli jít se mrknout na příhrazskou Barberinu. Cestou se ještě daří odpytlit Normálku na Věž Otty Bauše, kterou jsem zde skřípnul po poslední návštěvě před čtyřmi roky. Hladká hrana se od spoda nezdá. V knize psaná za pět, v průvodci za sedm. Realita chutná hořce.


Z náhorky připomíná slavnou Barberinu v Sasku.

K Barberině přicházíme v pozdním odpoledni. Její Údolní cesta se mi už dlouho líbila z fotek od Viléma Hackela. Koobýk je hodnej a nechává mi ji vytáhnout. A ejhle, vypečené kroky se dostavují hned pod prvním kruhem. Naštěstí dobrý. Cesta je poměrně znatelně olezená. Vzdušná expozice a lezení je ale parádní.


Pod prvním kruhem překvapí docela zajímavý krok.

Nad třetím se mi nečekaně smekne nožka, ale ruce drží v dobrém, tak se nic nekoná. Vcholový dolez je však třeba promyslet. Zpočátku nechápete. Naštěstí je tu balkónek, který vám poskytuje k přemýšlení dostatek času a toleruje i návraty z nevydařených pokusů o tento závěrečný výšvih. Nakonec se vše vyřeší jedním ošemetným krůčkem.


Údolní stěna ve své střední pasáži.

Vrchol je krásný a výhled máte až na Ještěd. Koobyk si to bleskově valí za mnou, takže si zanedlouho užíváme poněkud vzdušné slaňění. Přesouváme se do Sedmihorek. Příhrazy se s námi loučí rudým západem slunce. Zítra je v plánu Skalák.


Loučí se podzimní den.

Probuzení do chladného rána je nádherné. Mezi korunami stromů prosvěcují paprsky podzimního slunce a zahřívají skály. Máme s Bety v plánu vylézt konečně slavnou Údolku na Podmokelskou věž. Jedna z nejdelších cest ve Skaláku vede přes osm kruhů a je psaná za pět. Díky tomu je velmi oblíbená celými generacemi lezců. Bohužel právě proto je také tolik ošlapaná a solivá.


Bety a Kapelník.

Myslel jsem si, že kluci kecaj, když říkali že jsou zde vyjeté stupy víc jak deset centimetrů hluboké. Bohužel je to tak. Cestou jsme třikrát štandovali, aby se neodírala skála a naše nervy. Výhledy do okolí byly ale parádní. Lezení jsem čekal poněkud lehčí. Vzhledem k ošlapanosti dnes cesta obtížnostně není daleko od Normálky na Kapelníka, bych řekl.


Na Podmokelské věži je nebe na dosah.

Koobyk s Evkou si jdou vylézt Starou cetu na Taktovku. S Bety se mezitím trmácíme krpálem nahoru k Svéhlavičce. Je to menší, ze všech stran převislá věž s odpovídajícím názvem. Lezu na ní Starou cestu, prý za IV, spíše těžší. Však je to svéhlavička a nedá se zadarmo. Z hora je nádherný výhled na Taktovku, skvělá příležitost k focení.


Koobýk a Evka na Taktovce.

Koobýk už sedí na vrcholku a dobírá Evku v posledním úseku Staré cesty. Zanedlouho si oba vychutnávají euforii. Je zvláštní, jak tato krásná věž na všechny lezce působí podobně. Koobýk, trénovanej jogín, ještě zkouší stojku, stejně jako kdysi Petr Prachtel. Není to úplně ono, ale nakonec dostane obě nohy do vzduchu. V té výšce je to pořádný výkon.


Hruboskalské panorama.

Na neděli taky dorazili kluci, co nemohli lézt celý víkend. Luboš dnes poprvé tahá. Po kvalitním výcviku z Ádru si vybírá samý komín, nebo širočinu. Vyleze si Normálku na Sfingu a zkouší Komínovou cestu na Podmokelskou alespoň ke druhému slaňáku. To je samo o sobě úspěch, ta cesta se nezdá.
Nám se mezitím seká na Svéhlavičce lano a tak je třeba trochu stromolezit, aby šlo lépe vyzvonit.


Stavěním k první větvi.

To už se však již začíná šeřit, a tak mažeme na Koupák záhřát ruce o hrnec horkého čaje a popovídat o krásném víkendu, který právě končí. Všechny cesty které jsme lezli jsou starší více jak padesát let. Ze všech těchto cest si odvážíme krásné zážitky.
Doma bude na co vzpomínat!

sepsal: Jarda
foto: Jarda, Evka, Bety