Znak našeho oddílu




Paklenice

Tak zase po nějaké době jedeme lézt do ciziny. Asi den předem přizpůsobujeme plány počasí a rozhodujeme se vyzkoušet vyhlášenou chorvatskou lezeckou oblast Paklenici.



Paklenice láká krásnými, dlouhými stěnami a blízkostí moře.

Nemilé překvapení nás čeká na hranicích Chorvatska, když veledůležití celníci odstavují naše auto a vyhánějí nás do oficírského kamrlíku. Snaží se nám vysvětlit, že jsme podezřelí z pašování drog. Proberou všechny naše příruční věci, doklady a peníze a prošacují kapsy. Anglicky neumí, ale z neustálého opakování slov jako „marička“ a „hašiš“ nakonec pochopíme, o co jim konkrétně jde. Jsme podezřelí, no a nejvíc samozřejmě Pankáč, chudáka ho dokonce zujou jestli něco nepašuje v botách. Před důkladnou prohlídkou auta nás nejspíš uchránila kombinace poházených věcí na lezení, oblečení a týdeních zásob potravin pro čtyři lidi, rovnoměrně rozesetých po celém prostoru našeho luxusního vozu. Tak tedy vítáme v Chorvatsku a pokračujeme v cestě k pobřeží.


Tohle odradilo i dotěrné chorvatské celníky.

Výchozím místem je městečko Starygrad, kde se nám daří najít výborný čechokemp POPO. Jelikož přijíždíme ráno, po krátkém spánku využíváme zbytek dne k první návštěvě Paklenice. Je to pár kilometrů od kempu, přejíždíme tedy autem.


Kočka kempovka se stala postrachem našich zásob.

U vstupu do kaňonu je něco jako vrátnice, kde je třeba si zakoupit něco jako oprávnění vstupu pro lezce. Trochu to vzdáleně připomíná permit na himálajské vrcholy. Parkování je hnedka pod skalami a jistit lze skoro z auta. Kdo čeká dlouhé nástupy do cest, je vyveden z omylu.


Pamatují zde opravdu na všechno.

První den máme za cíl seznámení s klasifikací prostřednictvím místních sportovek. Hned na úvod se pouštíme do dvoudélkového, krajinově pěkného 6áčka. Pak zkoušíme krátký, výživný rajbas za 6bé a exponované 6béplus na masivu s milým názvem Záva (ach jak jsme si vzpomněli na jistého interpreta). Pak ještě nějaké pětky přišly vhod. Klasa se hodně liší cestu od cesty, však převládá spíše tvrdší, alespoň oproti jiným sportovním oblastem co jsme navštívili.


Holky se pouštějí do sportovek.

Druhý den si vybíráme jednu nádhernou a dlouhou stěnu nad parkovištěm. Středem vede hezká cesta s poněkud folklórním názvem Kosovo za 6a+, měřící bezmála 100 metrů. S Pankáčem se střídáme a jsou z toho tři délky lezení. V horní části jsou ve vápenci vytvarovány škrapy ostré jako břitva. Tak typický jev vápencových oblastí, ničící ruce i lezečky, na pohled však pohádkově nádherný. Při manipulaci s reversem úplně na konci cesty mi ďábelský nástroj vypadává z rukou a s cinkotem mizí v jednom takovém škrapu. Chvilku napětí střídá úleva, reverzo se zpříčilo a já byl ušetřen nepříjemné slaňovací zkušenosti.


Škrapy ostré jako břitva.

S pokračujícím dnem přichází do kaňonu Paklenice dusné vedro. Lezeme tedy ještě jednu dvoudélku a dáváme si nutnou odpolední pauzu. Slunce praží do stěn kaňonu a my se sotva hýbem. Později jdeme s Pankáčem na jednu sportovní 6b s převislým boulderem na konci cesty. Moc přijemné to není, ale přelézt se to dá. Zbytek dne se s holkama dolézáme v 5céčkách na Závovi. Po pravdě nutno říct, že ani jedno není zadarmo. Z kaňonu prcháme až za šera, když pravidelný vánek z hor jakoby vyprovázel všechny opozdilé návštěvníky zpět k parkovišti.


Kdesi ve stěně.

Třetí den si chceme dát trošku rest. V plánu máme tedy pouze jednu cestu, zato skoro čtyřdýlkovou za 6a+. Já lezu s Ivčou, Pankáč s Annou cesty vedle sebe, které jsou paralelní. Na vrcholu jsme prakticky současně. Místo slanění volíme sestup kamenitou cestou po ostrém vápenci, která nás vede k zajímavé skalní bráně s množstvím až 8áčkových cest. U ní také v suti spatříme neobvykle zbarveného hada, který vypadá jakoby utekl z nějakého velmi exotického terárka. Původně jsme mysleli, že někdo ztratil smyčku. Až pak, když se hypotetická smyčka odplazila kamsi pod kameny, došlo nám, že se asi jedná o hádka (později zjištěno, šlo o užovku levhartí).


Prazvláštní smyčka.

Zbytek dne je odpočinkový. Šli jsme se podívat pod nástup Aniči Kuk, na kterou máme zálusk na zítřejší den. Cestou jsme si v blízkém podzemním kiosku zakoupili místní pivo a na bílém kameni se krásně odpočinkově vyndali, pozorujíc lezoucí dvojce ve vysokých stěnách monumentálního Debilího Kuku (nejde o recesi, skutečně se tak jmenuje). A k večeru pak nádherné koupání v moři. Bylo studené, ale stálo za to. Lepší regenerace po lezení snad ani být nemůže.


Pod nástupem do stěny Aniča Kuk.

Čtvrtý den, poslední náš lezecký. Vstáváme časně ráno, v břichu lechtá zvláštní pocit. Dnes máme před sebou zlatý hřeb, výstup stěnou Aniča Kuku – asi nejvyšší stěnou v Paklenici. Rozhodovali jsme se s Pankáčem mezi cestou Velebitašky 6a+ a Albatrosem za 6c+. Pod stěnou jsme zjistili, že ve Velebitaškách je nalezlá, asi o délku napřed, jedna dvojka. To nám výběr značně ulehčilo.


Albatros 6c+, 350m, 8 délek.

Holky si vyhlédly od pohledu hezkou cestu na nedaleký pilíř, tak míří tam. My se tedy pouštíme do Albatrose. První délku koketuji alespoň v představách s čistým přelezem, ale hned u druhého nejtu cesta dává jasně najevo, že nejde o žádné vatičkové lezení. Zbytek cesty je můj kontakt se skálou spíše náhodný, většinu hákuji. Máme před sebou dalších 300 metrů lezení a na sportovkaření zvysoka kašlem. První délka končí v jeskyni. Trochu to připomíná našeho Svatého Jana. Pankáč jde do druhé délky, ta první mu dala taky hezky zabrat a tak i když je druhá délka „jen“ za 5a, není to zrovna pohodové lezení. Délka je charakteristická lezením po skále pokálené netopýry a ptáky s kvalitním stereo bzučením hmyzu, kterýž se ukrývá v sousedních porostech břečťanu.


Jirka na štandu asi v půlce výstupu.

Třetí délku jdu já, je za 5a a vede trhlinami a spárami. Ty moc nemusím, zato Pankáč si to náležitě užívá. Na štandu doháníme dvojku kluků, co lezou sousední Velebitašky. Jak se dozvídáme, jsou oba z Izraele. Počkáme, než odlezou a svačíme. Další délka vychází na Pankáče, má to být 5cé. Po úvodních zkušenostech s klasifikací se nám trošku ježí chlupy. Oprávněně, je to pěkná makačka. A bonbónek má teprve přijít. Délka za 6b+ vychází na mě, nejtěžší místo je přelez takového převislého sokolíku. Stojí to hodně sil a jedno odsednutí, ale když tohle přelezem, víme, že máme nejhorší za sebou. Pak pokračuje Pankáč dalším 5céčkem, v němž si hezky zanadává. Mrcha lano se kroutí a tak na štandu také pekelně a nedobrovolně zaposiloval. Další délka, 5áčko, je docela dlouhá. Postupně však naštěstí lehkne. Lano se motá a tak je postup občas přerušen nadávkou a čekáním na rozmotání lana. Už toho máme plný ksicht a těšíme se na vršek. Mysleli jsme si, že poslední délky cesty budou procházka růžovým sadem, je to však boj až do úplného konce. Úplně poslední délka vyšla na Pankáče. Má to být čtyřka. O co je podivné, když se ze shora začnou ozývat nadávky. Jirka nějak přelezl odbočku a nejty ho zavedly pod hladký převis. Nakonec to vyřešil menším kyvadlovým traversem. Nutno dodat, že ani výlez není zadarmo a unavenému tělu připraví ještě poslední překvapení v podobě mírně převislého výšvihu.


Polibek si tahle perla Velebit rozhodně zaslouží.

Když jsme konečně na vrcholu, značně si oddychneme. Říkáme si, jestli holky měly taky tak vydatnou klasu. Nakonec se ukázalo, že ano a že to vyřešily jednodušeji - přesunem ke sportovkám.


Schránka na vrcholovou knížku kousek pod vrcholem Aniča Kuk byla řádně označena klubovou samolepkou.

Resumé: Ve velké stěně jsme předpokládali spíše měknutí klasifikace, než tuhnutí. Místní klasifikace je poněkud specifická a lze proto hovořit o klasifikaci paklenického typu :o). Na druhou stranu vše je hezky vyjištěno nýty a vklíněnce prakticky neupotřebíte. Na občasné přijištění stačí pár smyček.


Nad Paklenicí.

Poslední večer trávíme v místní Starogradské restauraci, kde se to jen hemží lezci, které jsme za celou dobu potkávali v kaňonu. Zkrátka příjemné zakončení našeho rychlovýjezdu nad mísou dobrého jídla a sklenkou pálenky.
Následující den je dnem odjezdu, od rána prší tak nás to ani tolik nemrzí. Pak už jen dlouhá cesta, další stavění a buzerace na hranicích a tak. To už je však zase jiný příběh :o).


Poslední vzpomínka před odjezdem.

Účastníci: Anna, Ivča, Pankáč a Jarda